Prožití krize středního věku

   Už je tady, dostihla mě. Spustil jsem si ji sám. Vždycky mě přišla k smíchu a teď zjišťuji, že je naopak k pláči. Lze ji přečkat bez úhony a nešílet přitom ? Zkouším překonat všechna úskalí a hledat východiska.

   Jednou ráno se vzbudím a zjišťuji, že včerejší procházka lesem mě moc neprospěla. Bolí mě ruce, nohy, záda a já nevím co ještě. Vyskakuji z postele a v tom: křup ! Krk se mě naklání na pravou stranu a nejde narovnat do původní polohy. Vyrážím na cestu do práce. V autobuse se odehrává obvyklá scéna. Sedadla obsazená mladými studenty. Všichni mají na uších sluchátka a sklopený zrak na displeje chytrých telefonů. Znenadání mě oslovuje dívka: "Pane, pojďte se posadit".

   Po příchodu na pracoviště si chystám kávu. V kuchyňce žertuji s oblíbenou mladou kolegyní. Mám několik vtipných poznámek k jejímu telefonátu s nespokojeným klientem. "Neraď, taťko !" Odsekne a kráčí do své kanceláře. Zasednu k pracovnímu stolu, nastartuji svůj počítač a mžourám očima na nezbedná písmenka na monitoru, ztrácející se v jakémsi záhadném mlžném oparu. Zvoní telefon a volá šéf: "Proč jsi nedorazil na poradu ?" Porada, porada, honem jaká porada ?

   Odpoledne jdu ke kadeřnici. "Nechcete to zkrátit ještě o něco více než obvykle ?" Nechápavě zvednu obočí. "Víte, když máte šediny, vypadá to o hodně lépe, jsou-li vlasy kratší.." Šediny ? Podívám se do zrcadla a snažím se je marně bez brýlí najít. Co mě to proboha leze z nosu ? Fuj, já myslel, že pavouk a on to jenom chloupek. Vlastně chlup. Večer dorazím domů, na manželku vztekle vyprsknu "Dobré ráno" a svalím se zcela vyčerpán do postele. Než usnu, tak si pomyslím, že něco na dnešním dni nebylo úplně v pořádku.     

   Po řadě podobných signálů docházím k závěru, že bych se měl, o tom co se děje, informovat v odborné literatuře. Jako i v jiných případech se obracím na internet a po přečtení několika článků začínám být pomalu zděšen. Kontroluji si ještě pro jistotu v občance datum narození a docházím k definitivnímu závěru. Mládí je fuč a já jsem starý muž ! Přepadá mě panika, vždyť já trpím krizí středního věku, co s tím udělám ?

   Začíná období šílenství. Každý den po příchodu do práce zahajuji ihned čilou komunikaci se svými mladými kolegy a hlavně kolegyněmi. Cílem je načerpat co nejvíce informací o tom co je "in" a aby na to, co teď budu dělat, všichni jen říkali "wau". Dozvídám se řadu věcí, které určitě hodně v budoucnu využiji, například co znamená "sejdeme se po o", co je to "selfie" nebo "duck face".

   Procházím obchodními centry a zakupuji několik moderních značkových kusů oblečení. Znovu navštěvuji kadeřnici a nechávám si obarvit prošedivělé vlasy. Vyjdu ven a můj zrak padá na tetovací salón. Manželka otevírá dveře bytu a vyjekne překvapením, zřejmě z mého nového zevnějšku a z toho jak úžasně teď vypadám. A to jsi ještě neviděla kérku draka na mém rameni, pomyslím si hrdě. 

   Jednoho dne se oblékám do staré teplákové soupravy. Vycházím před dům a pokouším se rozběhnout. Zvyšuji pomalu tempo, zhluboka se nadechuji, následkem čehož mě praská guma od tepláků. Uběhl jsem už skoro 50 metrů, otáčím se a domů se pomalu plazím zcela fyzicky vyčerpaný. Hned upadám do hlubokého spánku. Předtím se ještě chvíli pokochám pohledem do zrcadla na již rýsující se linie mé dokonalé postavy.

   Zakládám si profil na Facebooku. Umisťuji zde několik fotografií mé nové podoby a přikládám i nějaké pořízené s mladými kočkami z práce. Fotil jsem se s každou z nich, smály se tak moc, až vyvracely oči do stropu. Určitě je všechny ohromně bavím, mám ze sebe opravdu vynikající pocit.

   Co mě ještě chybí k tomu abych zůstal stále mlád ? No jistě, že mě to nenapadlo dříve, mladá milenka. Možná i dvě, určitě bych teď po své přeměně zvládl i tři. Jenže co když bude po mě chtít bungee jumping nebo probůh dítě. To ne, musel bych se vzdát svého pohodlného života. Navíc ty mladé holky prý snad ani neumí vařit.

   Každý den se budím vzrušením, co mě potká nového. Za nějaký čas však upadám do deprese, jsem unavený a nic mě nebaví. Chodím od ničeho k ničemu, na všechny se mračím. Kolegyně se však stále smějí a uctivě mě zdraví, asi jsem v nich zanechal moc hezký dojem. Z důvodu mého nadšení a náhle vytrysklé energie mám všechno hotové, klienti jsou spokojení a šéf mě dokonce pochválil. I manželka vypadá skvěle, určitě proto, jak září štěstím z mé nové osobnosti. Cosi mě ale nehraje.

   Jednou ráno si protírám oči. Přijde den, kdy je sice neotevřu, ale to neplatí pro tuto chvíli. A najednou mě všechno dochází. Už nic nevrátím a nezachráním. Svůj život nezměním. Je tam kde je a jak jsem si ho vybral před lety. Snad lze ještě hledat nové podněty, věci, příležitosti a třeba i vztahy, ale už jen přiměřeně svému věku a svým možnostem i schopnostem. Zbývá smířit se s tím, co mám a pokusit se žít co nejvíce hlavně přítomností.