Tábor smrti Treblinka: II. Transport

Přijíždět smrti vstříc ve strašlivém utrpení s vědomím, že je blíž a blíž. Nebo nemít vůbec žádné tušení o tom, co člověka zanedlouho čeká. To byly dvě možnosti příjezdu do vyhlazovacího tábora.

   V červenci 1942 začaly do Treblinky přijíždět první vlaky z Varšavy. Lidem bylo často oznámeno, že budou pracovat v zemědělství a smí si sebou vzít 20 kg zavazadel a potraviny. Většinou měli koupenou i jízdenku do železniční stanice Ober-Maidan, což bylo krycí jméno pro Treblinku. Ve většině vlacích se s cestujícími zacházelo tak, že někteří začali tušit, co je po dojezdu do cíle čeká. Do jediného nákladního vagónu nacpali nacisti někdy až 200 lidí a během cesty, která trvala i několik dní, nedostali vodu. Ze zoufalství pak pili vlastní moč.

   V takových podmínkách, za horkých letních dnů, staří a nemocní umírali po cestě. Nikdo je nemohl vynést, takže se jejich těla ve vagónech začala brzy rozkládat. Vlaky z ostatních evropských zemí, například Francie, Rakouska, apod. však byly jiné. Neměly žádné stráže, byly v nich lůžkové a jídelní vozy. Aby byli lidé oklamáni, upravili Němci konec slepé koleje tak, že vypadal jako poklidné nádraží s pokladnami, úschovnou zavazadel a restaurací. V době příjezdu těchto vlaků dokonce vyhrávala na stanici dobře oblečená kapela.

   Vlaky byly zpravidla vypraveny o 50-ti vagónech, v nichž se nacházelo 6 - 7 tisíc osob. Nacisti pro ně používali jen jedno slovo. Transport. Již jen dvacet vagónů pak jezdilo mezi vlakovým nádražím a táborem po 2,5 km dlouhé koleji.  Poté byli vězni vyzváni, aby vystoupili a odebrali se do lázně jen s osobními doklady a cennostmi, zavazadla nechali stát na prostranství. Po jejich odchodu je skupina dělníků rozbalila a vytřídila majetek příchozích. Část ho byla vybrána k odeslání do Německa a druhořadé věci spáleny. Mezitím transport dorazil do tábora.

Nejprve byli vybráni všichni moc staří, slabí a těžce nemocní, co nemohli chodit. Ti byli odvedeni do prostoru ohrazeného větvemi s malou boudou, na které byl nápis lazaret. Vstříc jim šel „lékař“ v bílém plášti s páskou Červeného kříže. V lazaretu je, po odchodu hlavní skupiny, hned zbavil života. Zastřelil je automatickou pistolí jednou ranou do hlavy. Ženy a děti byly přesunuti do tzv. ženského baráku, kde se měly svléknout, muži si sundávali šaty na dvoře. To byl zlomový moment, kdy lidem začalo docházet, že se, manželé s manželkami, se svými dětmi nebo příbuznými, vidí naposledy.

   V ženském baráku pak nahým ženám stříhali strojkem vlasy nebo starým ženám sundávali z hlavy paruky. Podle svědectví některých holičů po válce, stříhání ženy utvrzovalo v tom, že jdou opravdu do lázně. Některé dívky údajně dokonce prosily: „Mohl byste to tady prosím trochu zastřihnout ? Není to rovné.“ Nejděsivější bylo, že stříhání ženy natolik uklidnilo, že spořádaně vycházely z baráku s ručníkem a kusem mýdla v ruce. Obrovské haldy vlasů pak byly desinfikovány, slisovány do pytlů a poslány do Německa, kde je údajně námořnictvo používalo do matrací, technických zařízení nebo splétání lan.

   Nyní bylo svlečeno všechno šatstvo a obuv, které třídila další skupina dělníků. Každý z vězňů byl už nahý, držel jen v ruce doklady, cennosti, ručník a mýdlo. A pak pokračovaly další děsivé procedury. Všechny dokonale a do nejmenších detailů promyšleny a zorganizovány. Hned po příjezdu každý okamžitě nastoupil cestu do plynových komor. Žádné čekání, žádné tetování, žádné hladovění, žádné ležení na zavšivených dřevěných palandách, žádná těžká práce. Smrt v podstatě jen několik hodin poté co transport dorazil. To byl vyhlazovací tábor.

Zdroje:

Kniha "Spisovatel ve válce", Vasilij Grossman s Rudou armádou 1941-1945,                                           autoři Antony Beevor a Lub Vinogradova;

Death Camp Treblinka, TV film BBC, odkaz:

https://www.youtube.com/watch?v=v2ZcN8kI8_c