Dělníci v Treblince, kteří zajišťovali logistický provoz tábora, t.j. tesaři, kuchaři, zedníci, krejčí, apod. založili povstalecký výbor. Měli řadu důvodů, hlavní byl ten, že každý den se probouzeli s tím, že nevěděli, zda ho přežijí. Ubytovali je odděleně od míst, kde se prováděly popravy a pohřbívání, ale věděli co se na nich děje. Většina byla podvyživená a trápily je nemoci. Všichni se přitom museli pohybovat v poklusu. Když někdo nemohl ze zdravotních důvodů vykonávat svoji práci, stráž ho odvedla do lazaretu a za ním zastřelila. Táborem se rovněž prohnala epidemie tyfu.
Na začátku byli i dělníci, stejně jako příslušníci sonderkomannda, často "střídáni". To znamená, po několika dnech nebo týdnech je zastřelili u jam a nahradili novými lidmi. Po čase, kdy příliv nových transportů slábl, se jejich stav stabilizoval. Přispělo k tomu i to, že vedení tábora si uvědomilo, že některé odborníky není tak lehké nahradit, šlo třeba o zlatníky. Rovněž příslušníci SS nechtěli ztrácet čas se zaškolováním dalších a dalších lidí. Dozorci si velmi pečlivě hlídali možné zárodky odporu a dělali i vše proto, aby k ničemu nedošlo.
Povstání nakonec nezabránili. V čele jeho organizačního výboru stál Zelo Bloch, bývalý důstojník československé armády. Byl to slovenský žid z Prešova, kterému v Treblince odvedli ženu do plynové komory. Přezdívalo se mu Želo. Dozorci z řad SS si všimli, že jde o člověka, který má mezi vězni autoritu. Těsně před vypuknutím vzpoury ho odvedli neznámo kam a už ho nikdo neviděl. Pravděpodobně skončil v lazaretu. Než se tak stalo, podařilo se připravit plán vzpoury. Přes velké množství vězňů a výrazně menší počty stráží a příslušníků SS, to nebylo jednoduché.
Řada dělníků měla některé věci z transportů. Dá se říci, že kradli všichni. Dozorci a stráže pro svoje obohacení a dělníci proto aby přežili. Občas se jim povedlo něco vzít při třídění zavazadel a uskladnění věcí, které v nich našli. Některým se podařilo schovat i nějaké šperky, cestovní doklady, oblečení nebo jídlo. Za některé cennosti se dalo obchodovat se spekulanty, kteří se pohybovali v okolních lesích. Vyměňovali je s nimi za jídlo, ceny byly ovšem vyšroubované neuvěřitelně vysoko. Například 30 dkg chleba stálo 500 zlotých nebo 10 dolarů nebo pět zlatých rublů.
Kruté tresty za dopadení při krádeži spočívaly v bití až k smrti nebo k umučení. Stejně skončil ten, kdo se pokusil o útěk. Podařil se jen několika jednotlivcům a od doby, kdy velitel tábora Franz Stangl za jednoho uprchlého zastřelil deset nevinných, prakticky ustaly. Vzpoura byla nakonec logickým vyústěním situace v táboře. Začala tak, že vězni nastříkali na dřevěné budovy v táboře petrolej a zapálili je. Podařilo se jim vyvolat výbuch cisterny s palivem, část tábora byla v plamenech. Bohužel akce byla spuštěna o půl hodiny dříve než měla.
Vzbouřenci proto nestihli včas odstřihnout telefonické spojení a příslušníci SS si přivolali pomoc. Během vzpoury bylo zabito několik strážných a jeden německý dozorce byl lehce zraněn. Při útěku se vojákům podařilo v táboře a okolních lesích postřílet většinu vzbouřenců. Celkem se jich postavilo na odpor 850, ale nakonec přežilo asi jen 60 z nich. Vzpoura však nakonec byla úspěšná. Kvůli ní odvolali z funkce velitele tábora Franze Stangla a postupné došlo k ukončení činnosti tábora. Od povstání nebyl již nikdo v plynových komorách popraven. Jako poslední byla zastřelena skupinka 30-ti židovských děvčat na konci listopadu 1943.
Zdroje:
Kniha "Spisovatel ve válce", Vasilij Grossman s Rudou armádou 1941-1945, autoři Antony Beevor a Lub Vinogradova;
Kniha "Treblinka, slovo jako z dětské říkanky", autor Richard Glazar,
Článek na iDNES.cz Příběhy 20. století: Přežil Treblinku a pomohl usvědčit Anděla smrti;
Web holocaust.cz
Death Camp Treblinka, TV film BBC, odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=v2ZcN8kI8_c
Web reinhard.mysteria.cz
http://www.reinhard.mysteria.cz/treblinka.html
Stránka se zobrazí kliknutím na obrázek