Srdce toho muže již tehdy ucítilo dotek něčeho sotva zřetelného a téměř nepopsatelného. Jemný a laskavý, jako závan větru, který unikl malou škvírou pod dveřmi.
Vějíř andělských křídel se pomalu rozevíral do stran, spolu s tím jak do krásy a síly rostl. Hladil všechny duše ve svém okolí, které odevzdaně padaly do hebké peřiny jeho náruče.
Oči mu zářili pronikavým světlem a svými paprsky šimrali ve tváři všechny bytosti trýzněné chorobami i soužením. Existence jeho nebyla pro ně viditelná, ztrácela se v mlze jejich vlastního nevědomí.
Zatímco člověk onen spokojeně a zodpovědně žil, anděl celým bytím svým hýřil. Napájel se vínem i hříchem, aby poznal nitra lidí nejhlubší a nejtemnější. Svými ústy lačně nasával vrcholy všech rozkoší.
V okamžiku jednom toho chlapa dohnala nemoc plíživá a do těla mu bodala jedovatá dýka ztráty přítele, kterého měl rád. Plevel zloby oplzlý jím prorostl a ukrutnou bolest působil.
Zašlapaný a ponížený, na zádech ležící, jeho zrak oslepila záře porozumění. Anděl mu poslal milou zprávu bleskem letící. Ta zvedla mužovu bradu těsně nad hladinu smradlavého bahna smutku a sebelítosti.
Když přilétal mu ten anděl ku pomoci, spadl za tím člověkem do kaše černé hnusné hmoty mazlavé. Na samé špičce blaha největšího totiž rozčarován a zrazen byl blízkým svým, kterému jistotu a lásku poskytoval.
Přes muka vlastní, za ruku toho cizího vzal, vytáhl ven a letěl s ním oblohou modrou. Všemi barvami se třpytil a odhodlaně protrhával svými křídly napnuté plachty bílých oblak na vlnící se cáry jejich svědomí.
Po té cestě se oba smáli a výskali. Slova mezi nimi tančila do jejich nastražených uší rychlostí cvrnkajících kuliček do důlku na dětském hřišti. V přestávce se cpali koláčky s čokoládou a mlaskali spolu hlasitě na pohoršené okolí.
Vlasy anděla černé a dlouhé vlály a šíje bílá jeho odrážela žal té mužské osoby se silou hurikánu. Ta na oplátku tomu tvoru barevnému dlouhý kabát vděku a přízně gentlemansky oblékala.
Spolu dorazili až do zahrady rajské a tam čekalo je všechno, co hledali. Lásku každý svoji znovu našli a ta je slila od hlavy až k patě teplým mořem vlídnosti a dobroty, až se samým potěšením zachvěli.
Ta vrána bílá si bůhví proč myslela, že duch její je černý jako noc. On však byl barevný a krásný, stejně jako ten anděl. Pro přítele toho i sebe našel spásu a čistotu v odpuštění všech trápení a činů jejich.