Slušnost není slabost

Nehodí se do moderní doby. Kdo s ní žije je směšný. Není slučitelná se zdravým rozumem. Je to přežitek. Nemoc. 

   Co je to vlastně slušnost? Jeden známý citát vystihuje její základní princip nejlépe: "Opravdová slušnost je zcela nenucená a svobodná. Spočívá jednoduše v tom, že s druhými jednáte tak, jak byste chtěli, aby oni jednali s vámi." Snad každý se setkal v životě s člověkem, který se k němu choval hezky, a určitě se ne vždy podařilo jeho pěkné jednání oplatit stejnou mincí. A stejně tak, nás jistě potkal někdo, na koho jsme byli milí my a on nám to vrátil arogancí. Nikdo není dokonalý, nezáleží jen na naší povaze, ale taky na momentální náladě. Podle mého má slušnost mnoho podob. 

   Jedna z nich je určitě zdravení. V pravidlech etikety je hlavní zásadou, že osoba společensky významná zdraví osobu společensky významnější. Tedy podřízený nadřízeného nebo muž ženu či mladší staršího. Jeden můj bývalý nadřízený, který byl funkčně nejvýše postavený v hierarchii firmy, se snažil zdravit zásadně jako první. A to bez ohledu na to, koho potkal na chodbě. I kdyby to byla uklízečka, které si někteří namyšlení manažeři ani nevšimnou. Zmiňovaný nadřízený pravidla etikety vlastně porušoval, ale byl považován právem za velmi slušného člověka a měl obrovskou, nejen morální, autoritu. 

   Zachovávat takt je nejtěžší. Neuvědomujeme si, jak se i dobře míněnou poznámkou můžeme někoho dotknout. Pokud má například nějaká akce uvedeno ve své pozvánce dress code: Black Tie, může se stát, že se najde muž, který na ni dorazí bez smokingu, zato v riflích a červené flanelové košili. Taktní je si toho nevšímat a s dotyčným se normálně bavit. Hodně lidí má tendenci minimálně pronášet rádoby vtipné poznámky. Dotyčný však může být na podobné akci poprvé v životě nebo zkrátka nerozuměl pozvánce. Na druhou stranu je to těžké, abyste se nikoho nedotkli, to by musely být vaše smysly a pozornost stále ve střehu. 

 Není jednoduché být zdvořilým, jsme-li s někým v přímé hádce. Někteří lidé tvrdí, že oni jsou ti, co se nikdy nehádají. Jenže hádka může mít mnoho forem, nemusí se při ní zrovna zvyšovat hlas. Každý je přesvědčen o správnosti svého názoru a pokoušíme se o něm přesvědčovat i jiné. Můžeme být tolerantní, jak chceme, ale myslím si, že pokud ten druhý stojí pevně na svém a naše argumenty nebere v potaz, začne nás to rozčilovat. Přijde mi logické, že nás budou napadat různé neslušné myšlenky. Například, že dotyčný je mírně řečeno méně chápavý. Zachovat klid a rozvahu pak může být nad naše síly.

 V životě se setkáváme s tím, že někomu dáme svou důvěru a ten ji zklame. Má pro nás udělat to, k čemu nám dal své slovo, co slíbil. Je to závazek, a pokud ho poruší, lze to považovat za neslušnost. Může to být maličkost nebo velká věc, ale ve své podstatě je to jedno. Obojí v nás vyvolá pocit nespravedlnosti. Máme dvě možnosti. Buďto se snažit věc přejít a odpustit mu nebo se za špatnou věc pomstít. Vrátit neslušnost neslušností. Ten, kdo dokáže odpustit, je považován za slabocha nebo za hlupáka. Myslím si, že přesto je správné jít tou slušnou cestou.

   Důvodem je to, že zatímco my v sobě živíme pocit křivdy, ten kdo nám ji způsobil, to neřeší. Zatímco my se stresujeme a snažíme se mu špatnou věc vrátit, on je v pohodě. To neznamená, že nebudeme vyžadovat to, co nám náleží. Naopak, na tom bychom měli trvat. Jde o to, neoplácet podraz dalším podrazem. Zůstat slušný, neznamená být směšný. Dotyčný se stejně zpravidla potrestá svým špatným chováním sám nebo mu to za nás vrátí někdo jiný. A kdyby ne, tak na světě existuje jedna spravedlnost, ta platí pro nás, pro něj a pro všechny stejnou měrou. Dříve nebo později dostihne a odsoudí každého člověka stejným trestem bez rozdílu. Jmenuje se smrt.