Leningrad: Rusové

25. září 2017

Ruské velení se ve druhé světové válce dopustilo při obraně Leningradu spousty katastrofálních a nesmyslných chyb. Dokázalo však být také flexibilní, vynalézavé, rozhodné a nakonec úspěšné.

Andrej Alexandrovič Ždanov, sovětský komunistický politik a ideolog, nositel Leninova řádu

Narodil se 26. února 1896 Mariupol, Ruské impérium a zemřel 31. srpna 1948 v Moskvě. Celý jeho život byl spjat s politickou kariérou, do bolševické strany vstoupil roku 1915. V roce 1934 se stal předsedou leningradské stranické organizace a řídil politické čistky. O pět let později stál u zrodu tzv. Mainilského incidentu, při kterém Rudá armáda předstírala ostřelování vlastní pohraniční vesnice, aby z ní obvinila Finsko. Falešnou záminku využila k zahájení Zimní války. V roce 1940 řídil začleňování Estonska do Sovětského svazu. Během druhé světové války ho STAVKA (Vrchní velení ruských ozbrojených sil) pověřila řízením obrany Leningradu, kde se jeho rozhodnutími řídila i armáda. Zodpovídal za vše spojené s obranou města, ať už šlo o organizaci domobrany, zásobování, soudů, evakuace, apod.. V roce 1946 řídil sovětskou kulturní politiku, kdy pronásledoval některé ruské umělce. O rok později vytvořil Kominformu, mezinárodní organizaci komunistických stran. V padesáti dvou letech zemřel v Moskvě na infarkt. Údajně šlo o alkoholika a náruživého kuřáka. Je nepochybné, že řada jeho skutků patřila ke zločinům proti lidskosti, Ždanovův podpis se dá najít na mnoha seznamech popravených. Stejně tak ovšem nelze pochybovat o tom, že se jednalo o schopného organizátora, protože přes všechny tyto skutečnosti, se město pod jeho velením ubránilo a přežilo. Jinak šlo o jednoho z mála lidí, kteří měli velmi blízký osobní vztah se Stalinem..

Georgij Konstantinovič Žukov, maršál SSSR, náčelník generálního štábu Rudé armády a náměstek lidového komisaře obrany 1941, člen STAVKY 1941-1945, velitel Leningradského frontu 1941, čtyřnásobný hrdina Sovětského svazu

Narodil se 2. prosince 1896 jako syn chudého ševce a zemřel 18. června 1974. První světové války se účastnil jako prostý kavalerista a brzy obdržel vysoká vyznamenání Kříže Svatého Jiří. V roce 1918 přešel k Rudé armádě do 1. moskevské jezdecké divize. Absolvoval velitelský kurz Reichswehru v Německu a sovětskou Frunzeho akademii. V době vlny Stalinových čistek důstojnického sboru nezadržitelně postupoval v kariéře. Před napadením Polska velel na Dálném východě a dosáhl zde skvělého vítězství nad Japonci. Stalin ho v roce 1940 jmenoval náčelníkem generálního štábu. Na vlastní žádost byl později funkce zbaven a poslán na západní frontu, kde zajistil Leningrad a zachránil Moskvu. Stalin ho jmenoval svým zástupcem a maršálem. Později poslal Žukova, aby zvládl zoufalou situaci u Stalingradu. Tento muž patřil mezi několik jedinců, kteří se odvážili Stalinovi odporovat a přežili to. Platil za zachránce v nouzi, vynikajícího stratéga a mistra improvizace. Tvrdý, nekompromisní a nesmírně populární muž, který neměl slitování s nepřítelem, ale ani s vlastními lidmi.

Andrej Andrejevič Vlasov, generálporučík, velitel 37. armády 1941, zástupce velitele Volchovského frontu a velitel 2. armády 1942, Řád rudého praporu (odebrán)

Narodil se 14. září 1901, Lomakino, Ruské impérium a zemřel 2. srpna 1946, Moskva, Sovětský svaz. Do armády vstoupil v roce 1919 a bojoval proti bělogvardějcům. V roce 1935 vystudoval Frunzeho vojenskou akademii. Přežil stalinistické čistky ve třicátých letech a v letech 1937-1938 pracoval jako člen vojenského soudu. Byl vyslán jako poradce do Číny v roce 1938, kde pomáhal generálu Čankajškovi vést válku proti Japoncům. O rok později obdržel nejvyšší čínské vyznamenání Řád zlatého draka. Po zahájení druhé světové války se vyznamenal u Lvova. Jako velitel 37. armády bránil neúspěšně Kyjev. V listopadu 1941 ho Stalin pověřil zformováním 20. armády k obraně Moskvy. V březnu 1942 měl jako zástupce velitele Volchovského frontu odrazit Němce u Leningradu. Místo útoku se však dostal do obklíčení v bažinách a močálech, kde jeho muži umírali po tisících. Němcům se vzdal do zajetí a za krátký čas se rozhodl pro kolaboraci. Spolupracoval s oddělením německé propagandy a vydal výzvu k vytvoření Ruské osvobozenecké armády (ROA). Hitler nikdy nechtěl aby vznikla, protože to by, jak jednou poznamenal, nižší rasa bojovala po boku árijských vojáků. V roce 1944 však šlo rasové hledisko stranou a armáda se skutečně v listopadu téhož roku začala formovat. Dvě divize byly přesunuty k Praze a jejich velitel Sergej Kuzmič Buňačenko Pražské povstání, přes nesouhlas Vlasova, podpořil. Nakonec se Vlasovci vzdali Američanům, kteří generálovi nabídli možnost útěku, což odmítl. Rusové ho soudili pro vlastizradu a ve čtyřiceti pěti letech byl popraven. Vlasovův život ukazuje, že nešlo o zbabělce. Rozhodl se však zradit svoji vlast a zaplatil za to.

Kliment Jefremovič Vorošilov, maršál Sovětského svazu, člen Státního výboru obrany (GKO) a STAVKY (1941-1944), vrchní velitel Leningradského frontu (1941), tajemník ústředního výboru komunistické strany v Leningradu (1934-1944)

Narodil se 4. února 1881, Verchněje, Ruské impérium a zemřel 2. prosince 1969 v Moskvě, Sovětský svaz. Absolvoval dva roky školní docházky, později se živil jako dělník v dolech na těžbu pyritu. Do politického života se zapojil v roce 1903. Brzy byl uvězněn a poslán do vyhnanství, v té době se poznal s Leninem a Stalinem. Po Říjnové revoluci řídil v Petrohradu Čeku (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), tedy jednu z prvních tajných policií v porevolučním Rusku. Během občanské války se podílel na operacích Rudých. Řídil obranu Caricynu, kde získal přezdívku Rudý maršál a tady upevnil svůj vztah se Stalinem, který mu stál po boku. Boj o město oběma přinesl zásluhy a proslulost po celé zemi. Vorošilov dokázal jejich zásluhy značně zveličit a to přesto, že ho řada velitelů kritizovala za neprofesionální vedení. Potom byl jmenován komisařem 1. jízdní armády, které velel legendární hrdina občanské války Semjon Buďonnyj. V lednu 1925 získal funkci lidového komisaře armády a námořnictva, fakticky šlo o post ministra obrany. V této pozici působil neuvěřitelných 15 let. Zároveň s tím stoupal v politických funkcích. Spolu se Stalinem organizoval armádní čistky, které zdecimovaly důstojnický sbor a měly výrazný dopad na problémy Ruska v Zimní válce s Finskem a v počáteční fázi druhé světové války. Působení samotného Vorošilova v ní bylo katastrofální. Po problémech v Zimní válce byl odvolán, přesto dostal ještě několik šancí, v kterých selhal, zejména ve velení Leningradského frontu. Potom sice vedl ještě partyzánské hnutí, ale to již ztratil definitivně Stalinovu podporu a upadl u něj v nemilost. Po Stalinově smrti se v roce 1953 stal na sedm let hlavou státu: předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Zemřel v 88 letech v Moskvě. Celý život dokázal využívat známosti, zejména se Stalinem. Neúspěchy brilantně sváděl na podřízené. Tak jak selhával po vojenské stránce, tak úspěšný byl v politických funkcích.

Nikolaj Fjodorovič Vatutin, armádní generál, první zástupce náčelníka generálního štábu Rudé armády (1941), velitel Voroněžského frontu (1942-1943), Jihozápadního frontu (1942-1943) a 1. ukrajinského frontu (1944), hrdina Sovětského svazu

Narodil se 16. prosince 1901 Čepuchino, Ruské impérium v chudé venkovské rodině a zemřel 14. dubna 1944, Kyjev, Ukrajina. Absolvoval obchodní školu. V roce 1920 se stal vojákem 11. střeleckého pluku Rudé armády a účastnil se bojů s Polskem. Potom vystudoval velitelskou školu a Frunzeho akademii generálního štábu. Od roku 1929 působil v řadě štábních funkcí, v roce 1939 se zúčastnil operací ve východním Polsku a byl povýšen na generálporučíka. Šlo o jednoho z mála sovětských důstojníků, který unikl armádním čistkám. Stal se velitelem operačního oddělení a v roce 1940 zástupcem náčelníka generálního štábu. O dva roky později odešel na vlastní žádost velet Voroněžskému frontu a v listopadu 1942 vedl jako velitel Jihozápadního frontu hlavní protiúder u Stalingradu, který vedl k obklíčení Paulusovy 6. armády. Při pokusu o dosažení Dněpru v roce 1943 utrpěl porážku od generála Mainsteina, ale v bitvě u Kurska úspěšně odrazil německou ofenzívu a přešel do protiútoku. Rozhodující měrou se podílel na osvobození východní Ukrajiny a v listopadu 1943 osvobodil Kyjev. Společně s generálem Koněvem provedl rozsáhlou obkličovací Korsuň-ševčenkovskou operaci na Střední Ukrajině. Při inspekční cestě do města Slavuta byl ze zálohy postřelen vojáky Ukrajinské povstalecké armády a 15. dubna 1944 zemřel na sepsi. Byl respektován nadřízenými i německými generály za originální způsob vedení boje.

Vladimír Filippovič Tribuc, admirál, velitel Baltské flotily (1939-1947), nositel Řádu rudé hvězdy

Narodil se 28. července 1900, Petrohrad, Ruské impérium a zemřel 30. srpna 1977, Moskva, Sovětský svaz. Do námořnictva vstoupil v roce 1918 a během občanské války bojoval na Volze a v Kaspickém moři. Vystudoval Frunzeho vojenské učiliště v roce 1926 a námořní akademii v roce 1932. Nejprve sloužil u Baltského loďstva na lodíchPařížskaja kommuna a Marat, dále na torpédoborci Jakov Sverdlov. V roce 1939 nastoupil na pozici velitele Baltské flotily, které velel až do roku 1947. Během obležení Leningradu vedl evakuaci Tallinu, řídil vojenské operace na obranu Kronštadtu a protiútoky námořního letectva proti útokům Luftwaffe na Leningrad. Aktivní obraně města se věnoval ve všech fázích bitvy. Do výslužby odešel v roce 1961, od té doby se věnoval vojenské historii, zejména Baltského loďstva. Nějakou dobu vedl část Ústavu vědeckých a technických informací, v roce 1970 získal titul doktora historických věd. O jeho schopnostech nejlépe svědčí dlouhá a nepřetržitá doba působení na pozici velitele Baltské flotily, což bylo mezi ostatními vysokými důstojníky Velké vlastenecké války, poměrně ojedinělé.

K ostatním velitelům v bitvě o Leningrad patřili například:

Semjon Konstantinovič Timošenko, maršál Sovětského svazu, například velitel Stalingradského frontu (1942), zástupce STAVKY při Leningradském frontu (1943)

Ivan Feďuninskij, generálplukovník, velitel Leningradského frontu (1941), zástupce velitele Volchovského frontu (1942), zástupce velitele Brjanského frontu (1943), velitel 2. úderné armády (1944-1945)

Grigorij Kulik, maršál Sovětského svazu, velitel 54. armády (1941), velitel 4. gardové armády (1943)

M.M. Popov, generálporučík, velitel Severního a Leningradského frontu (1941)

Nikolaj Nikolajevič Voronov, vrchní maršál dělostřelectva, zástupce STAVKY při Leningradském frontu (1941) a velitel dělostřelectva Rudé armády (1943-1946)

Nejen armáda působila v obleženém Leningradu. Značné počty příslušníků milice (ruské policie), oddíly NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí, v čele s Hlavní správou státní bezpečnosti) a stranické orgány řízené Ždanovem významnou měrou ovlivňovaly chod města v době blokády a jsou patrně i jedním z důvodů, proč se o Leningradu mluví a píše tak málo, třeba na rozdíl od Stalingradu a Moskvy. Tvrdá cenzura bránila úniku informací o situaci ve městě ve válce i dlouho po ní. Nebo se vydávaly jen oficiální "pravdy" upravené a zkreslené. Jedna z nich například tvrdila, že Leningraďané trpěli během první zimy "hrozným nedostatkem", ale s příchodem jara, že se jejich podmínky "okamžitě zlepšily." Teprve v devadesátých letech minulého století se začaly otvírat archívy a na širokou veřejnost se prostřednictvím historiků a tisku začaly dostávat děsivé vzpomínky a fotografie pamětníků. Charakteristiku velitelů obrany Leningradu asi nejlépe vystihují slova jedné pamětnice, které pronesla o stranických představitelích města: "Byli tam dobří, špatní a obyčejní."

Početní stavy Rudé armády k 1. srpnu 1941 u Leningradu:

Severní front, 7., 14. a 23. armáda, od 1. září 1941 posílený Leningradský front;

Celkem asi 930 000 vojáků

Příště: Leningrad: Vojenský okruh

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Wikipedie.cz, ruští politici a generálové uvedení v článku, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_%C5%BDdanov

https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Konstantinovi%C4%8D_%C5%BDukov