Leningrad: Němci

18. září 2017

Němečtí velitelé u Leningradu patřili bezpochyby k elitě Wehrmachtu. Řadu z nich Hitler vystřídal, ale jen málokterý z nich byl průměrným nebo neschopným vojákem. Jednoduše jen nedokázali zvítězit. Zde jsou někteří z nich.

Wilhelm Keitel, polní maršál, náčelník generálního štábu branné moci (OKW) 1941-1945, nositel Rytířského kříže železného kříže

Narodil se 22. září 1882 v Helmscherode, Německé císařství, v rodině velkostatkáře a zemřel 16. října 1946 v Norimberku, Německo. Rozhodl se pro vojenskou službu a v roce 1901 zahájil kariéru u polního dělostřelectva. Během první světové války bojoval na západní frontě. Po zranění u belgických Flander odešel do generálního štábu německé armády. V roce 1924 nastoupil na Ministerstvo obrany jako šéf organizačního úřadu. Následně v roce 1933 byl jmenován na pozici velitele nacistického úřadu ozbrojených sil. V říjnu 1938 krátce řídil vojenské síly v Sudetech. Nakonec převzal funkci náčelníka generálního štábu branné moci (OKW), kterou vykonával od roku 1941. Přímo se podílel nebo stál téměř u všech zásadních plánovacích rozhodnutích generálního štábu. 20. července 1944 vyvázl bez zranění z nepovedeného atentátu na Adolfa Hitlera při operaci Valkýra. Po válce ho soudil mezinárodní soudní tribunál v Norimberku a za zločiny proti lidskosti byl v 64 letech pověšen. Přestože ho považovali za slabého a opatrného, dvakrát předložil neúspěšně svou rezignaci Hitlerovi poté, co se mu pokusil rozmluvit tažení do Francie a operaci Barbarossa. Šlo o schopného plánovacího generála, který se bezpochyby uměl pohybovat ve štábních funkcích.

Wilhelm Josef Franz rytíř von Leeb, polní maršál, velitel armádní skupiny Sever 1941-1942, nositel Rytířského kříže železného kříže a Rytířského kříže vojenského řádu Maxe Josefa

Narodil se 5. září 1876 v Landsbergu, Německé císařství a zemřel 29. dubna 1956 ve Füssenu, Západní Německo. V roce 1895 vstoupil do armády jako vojenský kadet. Za první světové války sloužil v generálním štábu bavorského prvního armádního sboru, po povýšení do hodnosti majora v létě 1916 ho převeleli na východní frontu. Na konci války získal vyznamenání Rytířského kříže vojenského řádu Maxe Josefa, kterého ho opravňovalo k používání titulu Rytíř. V roce 1938 sice odešel na krátký čas z armády, ale záhy byl znovu povolán, aby velel vojsku, které obsadilo Sudety. Od léta 1939 stál v čele skupiny armád C, po zahájení západního tažení úspěšně prorazil Maginotovu linii, za což obdržel Rytířský kříže železného kříže a Hitler ho povýšil do hodnosti polního maršála. Od jara 1941 velel skupině armád Sever, která pronikla k Leningradu, kde ho Rusové zastavili silnou obranou. Nesouhlasil s neustálými Hitlerovými zásahy do jeho rozhodnutí a na vlastní žádost v roce 1942 odstoupil. Po válce strávil dva roky v zajetí a po procesech s nejvyššími představiteli Wermachtu dostal tři roky vězení. Zemřel v 79 letech v ústraní v bavorském městě Füssen. Šlo o elitního důstojníka staré školy, který si stál za svými názory a dokázal oponovat nadřízeným.

Ernst Wilhelm Bernhard Busch, polní maršál, velitel 196. armády 1941-1943, velitel armádní skupiny Střed 1943-1944, nositel Rytířského kříže železného kříže

Narodil se 6. července 1885 v Steel, Německo, jako syn ředitele Královského sirotčince a zemřel 17. července 1945 v Aldershot, Anglie. Ve věku dvanácti let nastoupil do vojenské akademie, po jejím absolvování vystudoval vysokou školu v Prusku, kam nastoupil ke službě do armády. První světová válka ho zastihla ve funkci velitele roty pěšího pluku, zúčastnil se řady velkých bitev, např. o Ypres, Champagne nebo Verdun. Během války byl třikrát raněn a zakončil ji ve funkci pobočníka velitele pluku. Za druhé světové války byl v polském tažení ustanoven do funkce velitele 16. armády ve Francii. Jeho armáda pak posílila tažení v Rusku, kde se podílel na blokádě Leningradu až do ledna 1944. V srpnu 1943 získal vysoké vyznamenání Rytířského kříže. V květnu 1945 byl internován ve vojenském táboře Aldershot v Anglii, kde zemřel ve svých šedesáti letech na infarkt. Šlo o průměrného velitele, měl velkou část viny na zhroucení skupiny armád Střed. Byl úspěšný jen díky pozornosti Adolfa Hitlera, který měl v oblibě řadu důstojnických veteránů z první světové války. Ernst Busch zase patřil k jeho nejvěrnějším stoupencům.

Erich von Lewinski, zvaný von Manstein, polní maršál, velitel 11. armády 1941-1942, velitel armádní skupiny Don 1942-1943, velitel armádní skupiny Jih 1943-1944, nositel Rytířského kříže železného kříže

Narodil se 24. listopadu 1887 v Berlíně ve starém západopruském rodu a zemřel 10. června 1973. Po těžkém zranění v první světové válce trávil čas ve vysokých štábech. Po zahájení druhé světové války se stal náčelníkem generálního štábu armádní skupiny A na západní frontě a stal se hlavním tvůrcem vítězného operačního plánu tankového průlomu ve Francii. Za dobytí Sevastopolu ho Hitler povýšil na polního maršála. Významnou měrou se podílel na obléhání Leningradu. Vůdce ho nakonec povolal, aby zachránil bezvýchodnou situaci u Stalingradu, s oslabenou frontou však již bylo pozdě. Následovala bitva v Kurském oblouku, po níž vygradovaly jeho spory s Hitlerem, který ho po dalších ústupech poslal do předčasného důchodu. V roce 1949 dostal 18 let za válečné zločiny, ze zdravotních důvodů si odseděl pouze čtyři roky. Vynikající stratég, který byl právem považován za nejnebezpečnějšího vojenského protivníka.

Georg Karl Friedrich Wilhelm von Küchler, polní maršál, velitel 18. armády 1941-1942, velitel armádní skupiny Sever 1942-1944, nositel Rytířského kříže železného kříže

Narodil se 30. května 1881 ve Schloss Philippsruhe na zámku v Německu a zemřel 25. května 1968 v Garmisch-Partenkirchenu, Bavorsko, Německo. V roce 1900 vstoupil do císařské armády jako dělostřelecký důstojník, roku 1910 zahájil tříleté studium na Vojenské pruské akademii. Zanedlouho odjel na frontu první světové války a s dělostřeleckou baterií se účastnil bojů u Sommy a Verdunu, kde se vyznamenal po několika měsících. Po válce sloužil ve Východním Prusku, kde pokračoval ve vojenské kariéře, roku 1934 se stal velitelem divize. O čtyři roky později podpořil Hitlera. Po skončení jeho aktivní účasti při obsazení Polska se stal velitelem armádního hraničního velení Severu. Během operace Barbarossa, kterou pomáhal plánovat, se podílel na obklíčení Leningradu. V lednu 1942 vystřídal na hlavním postu maršála von Leeba a stál v čele armádní skupiny Sever u Leningradu až do roku 1944. Aktivně podporoval zničení Ruska jako méněcenné slovanské rasy. S jeho výslovným souhlasem bylo zastřeleno 240 mentálně postižených osob. Po válce v Norimberku dostal 20 let za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti zejména proti sovětským partyzánům, ale po osmi letech v roce 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Přesto zemřel až ve věku 86 let v Bavorsku. Nepochybně šlo o schopného vojáka. Ale také o člověka, který na dobytém území prosazoval politiku spálené země z rasových důvodů a přímo organizoval válečné zločiny.

Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu, nositel Velkokříže Řádu čestné legie

V tomto přehledu jde o jiného, než německého vojáka, který hrál v blokádě u Leningradu, také roli. Narodil se 4. června 1867 v Askainenu a zemřel 27. ledna 1951 na zámku v Lausanne ve Švýcarsku. Byl to finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden ze zakladatelů samostatného Finska. V patnácti letech byl poslán do kadetní školy v Hamini, v roce 1887 absolvoval jezdeckou školu cara Mikuláše v Petrohradu. Vojenské ostruhy získal v rusko-japonské válce u Mandžuska v roce 1905. Na začátku první světové války sloužil jako velitel gardové jízdní brigády v hodnosti generálmajora, brzy obdržel nejvyšší ruské vyznamenání Kříž sv. Jiří. V období mezi válkami vyrostl ve výraznou politickou osobnost. Jako vrchní velitel finských ozbrojených sil se postavil Rudé armádě v Zimní válce. Přestože věděl, že Finsko se nemůže ubránit, donutil Rusy za invazi tvrdě zaplatit v podobě ohromujících lidských i materiálních ztrát. Na začátku druhé světové války se Finsko zamýšlelo chovat neutrálně, ale po masivních náletech ze Sovětského svazu rozdrtilo ruské jednotky na Karelské šíji takovým způsobem, že jej němečtí generálové ohodnotili jako finský blizkrieg (bleskovou válku). Přestože Mannerheimovi Hitler nabídl velení nad jednotkami Osy ve Finsku, finský velitel odmítl zaútočit na Leningrad. 5. června 1944 v nejkrvavější bitvě v historii severských zemí zastavil třikrát silnější Rudou armádu a donutil Stalina zaměřit své úsilí na Střední Evropu. Finsko si uchovalo suverenitu a Mannerheim, který Finsko provedl těžkým obdobím, se stal prezidentem. Zemřel v 84 letech na žaludeční problémy. Mimo výrazné politické osobnosti, šlo o jednoho z největších vojevůdců 20. století a vynikajícího stratéga obranných, zdržovacích a ústupových bojů.

K ostatním hlavním velitelům v období bitvy o Leningrad patřili například:

Walter Model, polní maršál, velitel 9. armády 1941-1944;

Hans Reinhard, generálplukovník, velitel XXXXI. pancéřového sboru 1941, velitel 3. pancéřové skupiny a velitel 3. pancéřové armády 1941-1944;

Kurt Zeitzler, generálplukovník, náčelník štábu armádní skupiny D 1941-1942, náčelník generálního štábu pozemních vojsk (OKH) 1942-1944;

Franz Halder, generálplukovník, náčelník generálního štábu pozemního vojska (OKH) 1941-1942.

30. března 1941, skoro tři měsíce před zahájením operace Barbarossa, měl Adolf Hitler projev ke svým generálům. Trval dvě a půl hodiny a mimo jiné v něm řekl: "Tato válka se bude velmi lišit od války na západě...Velitelé musí odhodit svoje osobní skrupule." Šlo o slova, která jen potvrzují vyústění jeho snů a myšlenek na vyhlazení slovanské rasy, i když získání zemědělské půdy a ropných nalezišť pro Německo bylo rovněž důležité. Co jeho maršálové, generálové a důstojnický sbor? Byli připraveni naplnit jeho slova v realitu? Některým z nich se nacismus hnusil, jiní s ním jen nesouhlasili. Ale nakonec všichni rozkazy plnili, s větší či menší ochotou, často možná i ze strachu o sebe nebo o své rodiny. A často také s tvrdým a neústupným fanatismem. Tak tedy ano, podle mého, čas ukázal, že velitelé své osobní skrupule odhodili. Nelítostná blokáda Leningradu je toho smutným důkazem.

Početní stavy Wehrmachtu a jeho spojenců k 1. srpnu 1941 u Leningradu

Německo, Finsko, Itálie, Španělsko;

Armádní skupina Sever, jednotky 16. a 18. armády,

Celkem asi 725 000 vojáků

Příště: Leningrad: Rusové

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Wikipedie.cz, odkazy na informace o německé generalitě:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Keitel