Leningrad: Jídlo

Život člověka se neobejde bez potravin, které vyživují jeho tělo. V současnosti řada lidí dokáže jídlem plýtvat a neuvědomuje si, co znamená nedostatek. Obyvatelé válečného Leningradu si ho uvědomili bohužel velmi brzy.

   Za červenec, srpen a září 1941 odvedli Leningraďané neuvěřitelný výkon při budování obrany svého města. Zbudovali ohromující množství zákopů a opevněných dělostřeleckých postavení. Chyběly protipěchotní a protitankové miny, ale i poté, co se fronta přiblížila k městu, pracovalo na obraně téměř čtyřicet pět tisíc lidí denně. Velení zvládlo náročnou organizaci a rozdělilo město na několik sektorů. Za každý byl odpovědný štáb, v jehož čele stál vedoucí tajemník místní organizace strany. Každý sektor měl jednotky NKVD, hasičské sbory, městské milice a dělnické dobrovolné útvary. Páteří obrany na každém úseku se stal promyšlený systém protitankových zátarasů a barikád 2,5 metru vysokých a 3,5 metru hlubokých. Oboje mělo nesmírný význam, protože Němci spoléhali zejména na své mobilní pancéřové oddíly.

   V září se nepřátelské jednotky dostaly na předměstí. V polovině měsíce proto nařídil Žukov pro jistotu připravit mosty a továrny k demolici, která by se zrealizovala v případě závěrečného útoku Němců. Demolice nebyla potřeba, protože Wehrmacht se k takovémuto kroku neodhodlal, zahájil totiž strategii klasického obklíčení. Tu prováděl následující tři zimy s tím, že bránil jakémukoliv pohybu civilního obyvatelstva. Navíc bombardoval školy, nemocnice a obytné domy. Směrnice německého velení neustále hovořily o vyhladovění, které nebylo považováno za vedlejší účinek, ale za hlavní zbraň. Jedna vůdcova směrnice například obsahovala: "Zejména je důležité, ničit zásoby vody." Šlo o válečné zločiny, které nejen prováděla, ale i vymýšlela německá armáda a nikoliv jen samotná nacistická strana. Řada německých vysokých důstojníků si proto právem zasloužila vysoké tresty při válečných procesech Norimberku. Bohužel řada z nich si uložené tresty odpykala jen částečně nebo vůbec. 

   V této strategii se německé velení v něčem spletlo. Odhadovalo delší dobu, než město začne trpět hladem. Došlo k tomu daleko dříve. I době míru byl Leningrad, co se týká potravinové soběstačnosti, zranitelný. Musel se spoléhat vždy na dovozy z úrodného jihu. V den, kdy město Wehrmacht obklíčilo, začal hlavní zásobovací komisař Dmitrij Pavlov provádět inventuru zásob. S hrůzou zjistil, že při stávající úrovni spotřeby vydrží sotva na měsíc. Zásobování vzduchem se stalo nemožným z důvodu absolutního nedostatku přepravních letadel. U Ladožského jezera se teprve začala budovat přístaviště. Samotný systém rozhodovacích procesů o potravinách nefungoval, protože byl nastaven na mírové podmínky s obrovskou byrokratickou zátěží. Ovšem sebelepší velení a systémy by nedostatku potravin nedokázaly zabránit. Nouzové zásoby v dobách míru tehdy prakticky neexistovaly. Železnice byla přetížena, nejúrodnější oblasti země obsazeny nepřítelem. Nikdo s válkou nepočítal, tak se na ni nemohl připravit.

   Mnoho obyvatel se domnívalo, že za nedostatkem potravin stojí požár Badějevových skladů, které bombardováním zničila Luftwaffe. Jenže podle odpovědných míst v nich prý stejně převažoval starý papír a náhradní součástky do všeho možného. Potraviny z nich by stačily sotva na jeden týden. Vedení vydalo nařízení, které přikazovalo rolníkům z neokupovaného venkova přivézt úrodu. Každý rolník si mohl ponechat pouze 15 kg brambor na osobu a měsíc a pokud by něco schoval a přišlo se na to, šlo o kriminální čin. Samozřejmě, že většina obyvatel se snažila zajistit si na zimu co největší zásoby a proto mezi venkovem a městem putovala spousta lidí s pytlem nebo košem. Uvnitř města dostaly všechny jednotky a státní instituce nebo závody pokyn najít jakoukoliv formou co největší množství jídla. 

   V mlýnech byl ze zdí a mezi prkny na podlaze vyškrabován starý moučný prach, pivovary se musely vzdát sladu. Armáda darovala oves pro koně, kteří teď byli krmeni březovými větvičkami změkčenými v horké vodě. Potápěči vyzdvihovali  z člunů převážejících potraviny a teď ležících na dně Ladožského jezera, naklíčené obiloviny, které se sušili a mleli do chleba. Strašně pak zapáchal. Bavlníkové a lněné semeno, které se v balících používalo na topení nebo jako krmení pro dobytek, přidávali pekaři do mouky. Telecí kůže z koželužen byla rozemleta na masový rosol. Chléb vyrobený na konci listopadu obsahoval 10% bavlněných semen a 10% celulózy extrahované z odřezků borovice. Vymysleli ho chemici z Lesní akademie, stejně jako kvasnicový extrakt, vyrobený z kvasících pilin břízy. Míchal se s horkou vodou a vznikla tak kvasnicová polévka. Později se do chleba začala přidávat jedlá buničina, která tvořila skoro 50% bochníku chleba.

   Ale tou nejzásadnější věcí byl nastolený přídělový systém. 12. září 1941 činil denně 500 g chleba pro manuálně pracující, 300 g pro kancelářské zaměstnance, 300 g pro děti a 250 g pro závislé osoby. Těmi se rozuměli staří nebo nemocní lidé, nepracující matky nebo nezaměstnaní. V té době byly krátkodobě zvýšeny příděly cukru a tuku, ale ty se vyčerpaly do konce října. V polovině listopadu měl manuálně pracující nárok na 250 g chleba na den a 125 g pro ostatní, se směšně malým množstvím masa a špeku. To znamená zhruba 450 kalorií. Aby si  dospělý člověk udržel váhu, potřebuje dva až dva a půl tisíce kalorií. Příděly byly strašné zejména pro děti, protože jedenáctileté dítě mělo stejný nárok jako nemluvně. Jenže řada dětí musela pracovat a mělo tak logický vyšší energetický výdej. Mezi závislé osoby se počítaly nepracující matky. Každá se starala o dítě nebo děti či starší osoby, stála fronty na příděly, sháněla palivo a nosila vodu. Majitelům přídělových lístků pro závislé osoby se říkalo smertnik. Odvozené od slova smerť. Smrt.

   Byly činěny výjimky. Ředitelé a náměstci velkých závodů, státních institucí, apod. hladem nestrádali, stejně jako jejich rodiny. Když se Ždanov dozvěděl, že umírá mnoho starších prominentů, nechal vypracovat zvláštní seznam osob, kterým prostřednictvím městských organizací posílal balíky s jídlem. Začala se rozrůstat korupce, černý trh s jídlem, krádeže a organizované loupeže či vraždy. Rostl obchod s falešnými přídělovými lístky, než to vedení města zatrhlo přeregistrací. Pokud někdo ztratil identifikační doklad, čekal ho dokazovací boj s byrokracií. Přes extrémní nedostatek jídla se stávaly takové věci, jako například v Leningradském institutu rostlinné výroby. Nacházela se zde unikátní světová sbírka obilovin a zemědělských plodin, o kterou měli zájem nacisté. Dvacet osm pracovníků institutu zemřelo během blokády hladem, ale ani se sbírek nedotklo. Jiní v té době nechávali své mrtvé příbuzné nepohřbené a schované v dřevěných boudách za městem, aby na ně mohli fasovat přídělové lístky. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Příště: Leningrad: Hlad

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: