Leningrad: Hlad

Hlad se dostavuje zpravidla po několika hodinách od posledního jídla. Při delším hladovění dochází postupně k odbourávání morálních zábran a zásad. Lidé, kteří zažili blokádu Leningradu, o tom ví své. 

   STAVKA pozastavila plán demolice Leningradu v případě závěrečného frontálního německého útoku. Naopak, vydala rozkaz všem jednotkám "ani krok zpět" a jeho porušení se trestalo smrtí. V době, kdy Žukov převzal od Vorošilova velení, Wehrmacht obsadil Krasnoje Selo a ocitl se pouhých dvanáct kilometrů od leningradských předměstí. Žukov postavil do jedné formace 42. armádu, 21. střeleckou divizi NKVD, 6. divizí lidové domobrany, dvě námořní střelecké brigády a jednotky PVO. Všechny tyto útvary bránily čáru mezi Finským zálivem a Něvou. 54. armádě nařídil ruský maršál zahájit překvapivý protiútok. Bez úspěchu. Leeb ho předešel a sevřel jeho pozice, ale ne tak pevně, jak si přál. Žukov železnou rukou držel obranu, přesto nezůstal pasivní a zasahoval nepřítele odvetnými údery. Na konci září se fronta stabilizovala.

   Armádní skupina Sever sice dosáhla úžasných územních zisků, ale stálo ji to 60 tisíc mrtvých mužů. Daleko hůře na tom byla Rudá armáda. Severní front hlásil 55 tisíc, Leningradský front 116 tisíc a Severozápadní front 140 tisíc mrtvých a raněných. Síly stojící proti sobě zůstaly stát vyčerpány lidsky i materiálně. Na sovětské straně střílely tanky, které před několika hodinami sjely z montážních pásů zbrojovek v Leningradu. Z jeho předměstí dokonce někteří obrněnci pálily ještě nehotové, z oken, bran nebo rozvalených zdí továren. Letní horka najednou začal střídat podzimní chlad. Hitlerova směrnice č. 35 přesunula těžiště operace Barbarossa od Leningradu k Moskvě. Leeb se musel vzdát několika útvarů, například své nejoblíbenější 4. pancéřové skupiny, na kterou si zvykl spoléhat. Na druhé straně Rudá armáda byla po celé délce frontu přiliš roztažena.

   Přesto generál Feďuninskij zaútočil s devíti střeleckými divizemi a čtyřmi tankovými brigádami. Měl k dispozici 70 tisíc mužů, 907 tanků, 475 děl, včetně raketometů Kaťuša a děla Baltské flotily. Proti nim stálo 54 tisíc německých vojáků s žádnými tanky, na křídlech chráněných bažinatým terénem a 450 děly. Němci ruskou ofenzívu předešli a zahájili výpad na Tichvin. Za tři dny nezdařené ofenzívy si generál Feďuninskij vysloužil pověst bojovníka. Nedosáhl sice výrazných úspěchů, ale dařilo se mu poutat a vyčerpávat pět německých divizí. Boje na ostatních úsecích probíhaly podle podobných scénářů. Nevítězil sice nikdo, jenže německou ofenzívu se podařilo zastavit. Začala se blížit zima, krutá i na ruské poměry. V polovině listopadu teplota nečekaně spadla pod minus čtyřicet stupňů. Pancéřové jednotky definitivně uvázly, avšak Leeb měl v drtivém sevření železniční tratě a představoval tím pro město smrtelnou hrozbu. Tvrdá obrana, nelítostné protiútoky a neustálé protiúdery vedly Němce k trpkému zjištění, že válčení v Rusku je o hodně jiné, než jejich snadný postup na Západě. 

  Od konce listopadu již skoro nefungovala elektřina. Přestala úplně jezdit veřejná doprava. Pro vodu se muselo chodit k řece, kde protipožární družstva vysekávala otvory v ledu. S tím, jak odcházelo světlo a teplo, vracely se věci, které se používaly dříve. Třeba Koptilka (Čmoudilka) improvizovaná lampa sestávající z knotu, plechovky a petrolejového oleje, později nahrazovaného kolínskou či kafrem. Nebo Buržujky, malá kamínka, jejichž roura trčela z okna obloženého polštářem. A potom Saňky, tedy sáňky, které sloužily k převozu všeho možného. Například dříví, vody, dětí, kradeného zboží. A taky mrtvých těl. Proto jsou Saňky snad nejsilnějším symbolem Leningradu. Jeden divadelní režisér prohlásil, že si připadá jako ve stroji času. Válka vrhla město o století zpět. Spoustě lidí se vracely zapomenuté dovednosti.

Z deníku Jeleny Skrjabinové: "Lidé se člověku před očima proměňují ve zvířata. Kdo by si pomyslel, že Irina, vždycky taková tichá a milá žena, dokáže zbít svého muže, kterého vždycky zbožňovala? A proč? Protože chce pořád jíst a nikdy nemá dost." Zdroj: kniha Leningrad - Tragédie obleženého města autor Anna Reidová

   Nejhorší byl neustávající hlad, který silně svíral útroby každého obyvatele Leningradu. Proto se vymýšlely různé potravinové náhražky. Někdy nebezpečné, protože i když nebyly jedovaté, vyvolávaly průjmy a zvracení. První obětí hladu se stali domácí mazlíčci, jenže to nestačilo. Brzy se začaly projevovat skutečné lidské povahy. Jednotlivci pomalu ztráceli zájem o okolní svět. Jejich ústředním bodem se stal jediný zájem - jídlo. Víc než fyzické strádání se hlad podílel na změně osobnosti člověka a ničení jeho stávajících vztahů.

Z deníku Jeleny Kočinové: "Nalévám čtyři naběračky polévky z truhlářského klihu a rozdrobeného chleba Dimovi (manželovi) a dvě sobě. Dneska svoji porci spolykal dříve než já. Cucám pomalu chlebovou kůrku a cítím, jak nenávistně mě pozoruje. "Jíš tak pomalu naschvál!" vybuchl,"zkoušíš mě mučit!" Odseknu vyjeveně: "Co tím myslíš? Proč bych to dělala?" Vykřikl: "Nezapírej, všechno to vidím!"Zdroj: kniha Leningrad - Tragédie obleženého města autor Anna Reidová 

Začátkem prosince se objevila první těla na sáňkách. Jak poznamenala jedna z obyvatelek města, šlo o biblický výjev, jako starodávný egyptský pohřeb. Tělo bylo zpravidla zabaleno do bílé látky a látka pevně ovázána kolem těla. Tvar lidské postavy byl rozeznatelný, nešlo rozlišit jen muže a ženu. Dítě ano, protože bylo menší...Později se objevil jiný pojem. Kokony. V říjnu 1941 dostal velitel města Ždanov hlášení, že v souvislosti s "obtížemi s potravinami" zemřelo 6 199 osob. V listopadu to už bylo 9 183 a v posledním měsíci v roce jen do vánoc zahynulo 39 073 obyvatel. Zajímavé je, že úmrtnost byla vysoká zejména mezi muži (71%), zatímco ženy, alespoň podle hlášení německé tajné služby, se jevily náchylné hlavně k infekcím horních cest dýchacích. Objevily se případy tyfu a úplavice, ale epidemie zatím nevypukla, pravděpodobně proto, že spousta lidí žilo a umíralo izolovaně. 

   Krácení přídělů se dotklo i armády. Velení Leningradského frontu nařídilo již v listopadu příděly chleba na hlavu ve výši 600 gramů pro bojující útvary a 400 gramů pro týlové jednotky. Mělo to samozřejmě za následek, že spousta vojáků se sotva pohybovala vyčerpáním a i oni rychle ztráceli na své tělesné hmotnosti. Nebylo jiné cesty, potraviny se prostě nepodařilo do obklíčeného města, ani k jednotkám dostat. Cesta přes Ladožské jezero se začala teprve budovat. V lednu 1942 se teploty pohybovaly pod minus dvacet stupňů Celsia, více než je obvyklé i pro Leningrad. Město vstoupilo do období masového vymírání. V lednu zemřelo 101 583 lidí a v únoru 107 477. Začal se používat nový lékařský pojem pro smrt hladem. Dystrofie. Během těchto dvou měsíců vedení města chrlilo jeden oběžník za druhým. O výrobě kamen, tabletách chlóru, vakcínách, třídění pošty, praní ložního prádla, apod. Za normální situace smysluplné. Takto se všechny pokyny vytrácely do ztracena.

Z deníku Jeleny Kočinové: "Před válkou se lidé přizdobovali statečností, věrností principům, poctivostí, čímkoliv chtěli. Ale hurikán války strhl všechny tyto hadry: teď se každý stal tím, čím ve skutečnosti je, a ne, čím by být chtěl." Zdroj: kniha Leningrad - Tragédie obleženého města autor Anna Reidová 

   Lidé se sotva drželi na nohou. Přestávali chodit do práce, ti kteří se tam dopotáceli, měli jedinou motivaci: vyšší potravinové příděly, možnost se ohřát a pobýt v chybějící společnosti. Například v nemocnici 25. výročí Října chodilo ze 180 doktorů do práce sotva 30 a z 300 sester pouze 160. Výsledkem bylo kupení tisíců mrtvol v nemocnicích i na ulicích. Nakonec vedení města zavřelo 270 továren. V akademické oblasti se čile pracovalo, protože vědci věřili, že kdo nebude mít žádnou činnost zemře. A tak si ji vymýšleli. Pořádali přednášky a zkoušky pro studenty. Dokonce proběhla dvoudenní konference Baltských spisovatelů. Konaly se představení divadel a filharmonie. Uvádí se, že během blokády bylo odehráno 25 000 vystoupení různého druhu. Dokonce se díky neuvěřitelnému nasazení a obětavosti pracovníků zoologické zahrady podařilo zachránit 85 zvířat. Nejznámější je příběh samice hrocha Krasavica. Šlo o jediného hrocha v Sovětském svazu. Naživu jej udržela ošetřovatelka Jevdokija Dašinovová, denně jej omývala 40 vědry vody, které vlastnoručně dotáhla z Něvy. Jiskry světla v temnotě. Která byla ještě daleko víc temnější, než se od válek čeká.

Příště: Leningrad: Kanibalismus

Co všechno jedli obyvatelé Leningradu za druhé světové války během blokády města, když jim došly běžné potraviny:

- koně, psi, kočky, papoušky, andulky;

- myši, krysy, potkany;

- celulózu, která se dávala jako přísada do chleba;

- glycerin, zubní prášek, kapky proti kašli, pleťové krémy;

- přísady do barev, mazadla na zbraně, motorový olej;

- rosol vyrobený z truhlářského klihu a listů kaštanů;

- žmych a duranda, což byly slupky z lněných a slunečnicových semen, bavlny a konopí, určené ke   krmení dobytka;

- polévku z knih.

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: