Leningrad: Cesta života

I v nejhorších situacích vždycky existuje naděje, že dojde ke změně a všechno se v dobré obrátí. V obleženém Leningradu k naději vedla cesta přes zamrzlé Ladožské jezero. 

   Ladožské jezero se rozkládá v Karelské republice a v Leningradské oblasti. Jde o největší jezero v Evropě. Kotlina jezera je tektonického původu a byla vytvořena čtvrtohorními pevninskými ledovci. Se svými 660 ostrovy má rozlohu 18 135 km2. V průměru je 219 km dlouhé, 83 km široké a 51 m hluboké. Maximální hloubka u ostrova Valaam činí 230 m. Břehy jsou převážně skalnaté s množstvím písečných nebo valounových pláží. Průměrná teplota v zimě je od minus 8°C do minus 10°C, v létě od 16°C do 17°C. Vodu z jezera odvádí do Finského zálivu řeka Něva. Pobřežní část jezera zamrzá v prosinci, jeho střed až v lednu. Průměrná tloušťka ledu je 50 cm až 60 cm, v některých místech dosahuje až jednoho metru. Jezero je bohaté na ryby. Je splavné a je součástí dvou vodních kanálů. Na jeho březích byly založeny pevnosti, kláštery a několik důležitých měst. V době druhé světové války na něm operovala ruská Baltská flotila, německé, finské a italské loďstvo. 

   Toto, po přírodní stránce, fascinující jezero, mělo pro přežití Leningradu obrovský význam. Vybudování zásobovací trasy nařídila STAVKA v listopadu 1941, když už bylo jasné, že se město blokádě nevyhne. Fungovala v jihozápadní části jezera a byla vybrána nejkratší možná spojnice o délce asi 30 km. Budovala se v extrémně obtížných podmínkách. Ženijní jednotky, které ji stavěly, byly vystaveny nepřetržitým leteckým útokům a dělostřeleckému ostřelování ze země i z nepřátelských lodí. Musely se neustále maskovat. Překonávaly rovněž těžké, neustále se měnící povětrnostní podmínky. V ledu se objevovaly četné pukliny, občas se nepředvídaně objevilo tání a nenadálé vánice. První náklad byl poslán na zkoušku a do Leningradu dorazil 23. listopadu 1941. Poté trasu, přes nezměrné úsilí ženistů, začalo nemilosrdně devastovat drsné a pořád se měnící počasí. Koncem prosince tloušťka ledu činila jeden metr a ležela na něm třímetrová sněhová pokrývka. Trasu šlo už používat i pro těžká vozidla a dokonce pro tanky. Ženisté cestu upravili tak, aby na ní byl možný obousměrný provoz ve dne i v noci.

   Když byla výstavba trasy dokončena, existovalo několik cest o celkové délce 1770 km, s tím, že se z nich musel neustále odklízet sníh. Byla na ní rozsáhlá síť ukazatelů, velitelská stanoviště, komunikační uzly, místa zdravotní a záchranné služby, výdejny potravin, provizorní sklady munice a pohonných hmot. Všechno zajišťoval systém strážních stanovišť. Na začátku trasa zdaleka nenaplňovala potřeby města pro zásobování. Navíc sice byla postavena účelně a promyšleně, ale neustálé potíže, mimo počasí a nepřátelských útoků, způsobovala špatná a neefektivní organizace. Ta se začala prudce zlepšovat od okamžiku, kdy dopravu zásob pod sebe převzal osobně velitel města Ždanov. 23. prosince 1941 bylo přepraveno 786 tun a poprvé tak byla překročena denní potřeba města. Jenže problém byl ten, že v přepravě nešlo polevit, stačil sebemenší výpadek a ten měl okamžitý dopad na obyvatelstvo i armádu. O dva dny později sice Leningradský front zvýšil dávky chleba o 100 g pro dělníky a odborné pracovníky a o 75 g pro ostatní. Jenže to nestačilo a kvůli výpadkům na začátku ledna měl Leningrad zásoby potravin již jen na dva dny.

   S pomocí několika tras se vypravily dvě až tři kolony denně, které se podařilo zrychlit. Každý řidič dostal za úkol absolvovat dvě kolony každý den, v lednu 1942 jich to provedlo 261, v březnu 627. Ve stejném měsíci už 350 dokázalo vykonat 3 jízdy. Při tenkém ledu nebo těžkém nákladu stál řidič při řízení na stupátku nákladního auta, aby z něj mohl rychle seskočit, kdyby došlo k prolomení ledu a potopení vozidla. Zvýšený proud zásob umožnil na konci ledna zvýšit příděly potravin a druhým směrem z města se dařilo vyvážet, staré, nemocné a děti. Celkem se přepravovalo skoro šest tisíc osob denně. Jenže 25. března začalo tání a v ledu se začaly objevovat trhliny. 21. dubna velení frontu vydalo příkaz dopravu ukončit. Leningradu se naštěstí podařilo udělat zásoby do doby, než se zprovoznila lodní doprava. Opačným směrem z města Rusové vyvezli věci, které naložili a vypravili na 3 627 železničních vagónech. Šlo o zařízení z rozmontovaných továren, uměleckých předmětů a dalších hodnotných věcí. 

Německé jednotky na cestu bez přestání útočily. K její obraně Rudá armáda zřídila dvě obranná pásma, vzdálená od břehu osm až dvanáct kilometrů. Na ledové ploše byla rozmístěna kulometná hnízda. Na obraně se podílelo i protiletadlové dělostřelectvo, stíhací letectvo a obrněné čluny. Další hlavní síly vyčlenila 54. a 23. armáda a Baltská flotila. Šlo o hlavně o 10. střeleckou divizi, 4. brigádu námořní pěchoty a 13. pluk stíhacího letectva. Provoz na cestě řídila dopravní služba velitelství Leningradského frontu v počtu 350 regulovčíků, kteří zajišťovali osvětlení lucernami, dohlíželi na vzdálenosti mezi vozidly, korigovali provoz a co bylo rovněž nezbytné, hlídali tloušťku ledu. Postupně kolem cesty byly navršeny sněhové valy a vzdálenost mezi stanovišti regulovčíků činila dva kilometry. 

   Cesta života představovala významnou pomoc, bez které by Leningrad pravděpodobně nepřežil a následky by musely být katastrofální. I tak pohřební služba sbírala stovky mrtvých denně a smrt kolemjdoucího se stala na ulicích Leningradu běžnou záležitostí. Úmrtnost prudce vyletěla v prosinci 1941, kdy zemřelo 52 881 osob. V lednu 1942 to bylo 101 583 osob, nejhorším měsícem se stal únor se 107 477 osobami. Pak už počet mrtvých klesal, ale i tak jsou čísla děsivá. V březnu 1942 zemřelo 98 966 osob, v dubnu 79 769 osob, v květnu 53 183 osob a v červnu 33 766 osob. Pak se počty vrátily k "normálu", tedy v průměru asi šest tisíc osob měsíčně. Upozorňuji, že v těchto počtech nejsou zahrnuty bojové jednotky, jde tedy pouze o civilní osoby, včetně dětí. Častou příčinou jejich úmrtí byla dystrofie. Smrt hladem.

Příště: Leningrad: Rutina

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Wikipedie.cz, "Ladožské jezero", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lado%C5%BEsk%C3%A9_jezero

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: