Fotoaparátem malované obrazy okna do duše

Někdy není úplně vidět, co se za nimi děje. Dovnitř pouští světlo a tmu, přesně tolik, kolik je jich potřeba. Dům bez oken je kamenem bez života. 

Vinou se po zdech obydlí, jako náhrdelníky z lesknoucích se hranatých diamantů. Dovnitř pouští žluté paprsky, které lechtají každý zamračený kout pod bradou. Unavený muž ležící na pohovce si zakrývá oči novinami. Příjemný Pán slunce, s ohnivými vlasy kolem hlavy, po něm natahuje pálící ruce a snaží se roztavit list potištěného papíru na mužově obličeji. Prudkému žáru však není dovoleno vniknout dál.

Krutý Mistr větrů se zhluboka nadechne a zprudka vyfukuje hustý vzduch z plných plic. Ten vletí na dům, naráží do něj a rozpadá se na spoustu drobných vírů, které se točí a křičí, jako malí chlapci na obrovském pískovišti. Také oni se dovnitř nedostanou. Zapomenuté prádlo na balkónu uletí a vítr jej divoce žene do dalekých krajů. Sídlo rodiny se chvěje strachem.

Zatahuje se obloha a začíná pršet. Drsný Černý pán noci rozbalí svůj tmavý plášť. Kapky vody tiše dopadají na střechu stavení a rozverně se kutálí dolů. Z proutěné ošatky hodné Dešťové víly se sypou bílé kroupy, velké jako křepelčí vejce a snaží se prorazit dovnitř. Po skle stékají tenké pramínky, za kterými zůstávají malé špinavé cestičky. Proudy vody padající z nebe zůstávají zklamané před branami.

Potom se otevře a byt vdechuje příjemný pach zmoklé trávy. Dovnitř ji svýma jemnýma ručkama vhání milá Voňavá dáma. Žena se vyklání a usilovně leští zmačkanými novinami špinavé cákance od dešťové vody. Za zády si její děti necitelně pohazují s hračkami a zlobí. Hlasité zvuky nutí udivené chodce zvedat hlavy nahoru. Vidí dům, jak doširoka otevírá svou náruč. 

Žena zalévá muškáty a usmívá se. Nesou se hrdě, protože se o ně vzorně stará tichá Květinová dívka. Z truhlíků visí dolů a jejich stonky jsou jako tenká lanka, po kterých šplhají berušky sedmitečné nahoru. Chtějí se dostat dovnitř, ale ani ony nejsou vpuštěny. Voda ze zelené konvičky je splachuje dolů a ony s vyděšenýma očima padají na záda, až na betonový chodník.  

Muž prudce přibouchne a dům se uzamkne. Uzavře se se i Paní lásky, která nechce k sobě nikoho pustit. Její myšlenky poletují, chtějí ven a naráží na sklo jako můry hladově hltající světlo. Muž, žena i děti stojí vedle sebe a drží se za ruce. Ta něžná paní je spojila v jednu duši. Hledí z oken společně ven na úžasný svět. Jen nikdo cizí zvenčí dovnitř nevidí a nesmí jít dál.  

Okná do duše

Ten čudesný dom vyskladaný zo stoviek okien burcuje moju predstavivosť. Každé je iné, tak, ako osudy jeho obyvateľov.

Už je to dávno, čo sa v ňom ozývali akordy života, raz optimistické dur, inokedy clivé mol. S neúnavnou pravidelnosťou doň chodí na návštevu už len slnko a mesiac a občas vietor a dážď a niekedy ho kruto objíma mráz. Nik viac.

Stojí, napriek svojej ošarpanosti, hrdý na svoju minulosť. V tej minulosti je všetko - láska a vášeň, smútok aj smiech. Prebdené noci, bujaré oslavy aj plač opustenej ženy.

Taylor Davis, skladba The Summit, délka videa 4,4 minuty. Zdroj:YouTube.cz

Fotografie a text Okná do duše s laskavým svolením autorky: Ida Tittlová

Průvodní text autor blogu: Jan Šik

Úvodní fotografie Žabák a žabice: Pixabay.com

https://pixabay.com/cs/photos/%C5%BE%C3%A1by-l%C3%A1ska-valent%C3%BDna-p%C5%99edstavuj%C3%AD-903159/