Dívka, co si užívala, až jí komáři z nosu lítali

Mantrou moderní doby se stala touha si užívat. Užít si cestování, užít si večer, užít si dovolenou. Užívat si pořád. Jenom je otázkou, zda v tom užívání tak trochu nezanikají ostatní věci, které k životu patří.

"Dědo, pojď na večeři!" volal malý vnuk z kuchyně na starého muže sedícího u počítače ve vedlejší místnosti.

"Počkejte ještě chvíli, procházím nějaké e-maily," odpověděl klidně muž. Seděl u velkého pracovního stolu a ťukal dvěma prsty do klávesnice. Zaujala ho jedna zpráva, kterou dostal od přítele v důchodu.

"Ahoj, vím, že jste spolu krátce chodili. Zemřela minulý týden, parte máš v příloze. Měj se kámo," stálo v ní. Otevřel přílohu. Bylo v ní parte ženy, se kterou kdysi strávil týden na horách. Zaučoval ji jako lyžařský instruktor. První den po něm vyjela a večer se spolu vyspali, stejně jako každý další den, až do konce kurzu. Zamiloval se do ní, jenže nic jiného než sex ji nezajímalo. Po návratu z hor mu nebrala telefon a  odmítala se sejít. Jen mu odepisovala na SMS-ky, v kterých s ním pořád flirtovala a dávala mu marnou naději.

Starý muž měl vlasy celé bílé. Vzpomínka ho zabolela, zvlášť když se podíval na fotografie v rámečcích, které měl kolem sebe. Jedna z nich byla z hor, měl na ní pletenou čepici a mladý opálený obličej. Vzal ze stolu mobil a prstem naroloval její telefonní číslo. Druhým prstem napsal SMS-ku. Stálo v ní: "Upřímnou soustrast, zlato". Teprve po odeslání zprávy si uvědomil, že odpověď už od ženy žádnou nedostane. Ne, nebyl hloupý, ani dementní. Jen udělal to, co po něm vždy žena, kdysi dívka, požadovala. Psát si, psát si a psát...a nic. Vypnul počítač, vstal a odešel do kuchyně k večeři. Předtím si ještě jednou vzpomněl na týden na horách.

Do obličeje jí foukal protivítr, z kterého jí červenal obličej. Jela rychle z kopce a kličkovala mezi ostatními lidmi. Trasa byla velmi dlouhá, což dívce vyhovovalo. Doslova svištěla, zvuk v uších přehlušil všechno ostatní. Brýle zachytávaly ostré jehličky sněhových vloček, které by ji jinak mohly bodat do očí. Kolem hlavy měla kuklu, která ji chránila před zimou. Soustředila se jen na jízdu, okolí vůbec nevnímala. Bušilo ji srdce a ovládala eufórie. Když dojela dolů, zpomalila a zahnula prudce doleva. Zabrzdila. Hůlky zapíchla do sněhu a několika prudkými pohyby shodila lyže. Zaklonila hlavu a usmála se. Ovládal ji pocit spokojenosti a dokonalosti.

"Holky, musíte si užívat trochu života. Na horách to bylo super. Lyžování, wellness, jídlo, víno, prostě paráda." Dívka stála uprostřed kanceláře, kterou sdílela s dalšími dvěma kolegyněmi a nadšeně jim vykládala o své dovolené. "Jo a ještě tam bydlel lyžařský instruktor. S tím jsem si taky užila," významně pomrkávala. Na jejím stole stála otevřená láhev vaječného koňaku a ležela bonboniéra, které všem přivezla. 

Osazenstvo kanceláře na ni zíralo. "Ach jo, tak ti závidím," pronesla starší žena, která do sebe právě kopla panáka sladké žluté tekutiny. Chutnala ji. Pomyslela si, že se z ní opije a všechno v kanceláři poblije. To si to užije. Představa ji pobavila, až se zasmála. Dívka se zarazila: "Čemu se směješ?"

"Ničemu. Jenom jsem si na něco vzpomněla," odpověděla žena a usmívala se dál. Kdo se směje neví čemu, podobá se přiblblému, napadlo dívku. Věděla moc dobře, že žena má manžela a čtyři děti a žije s nimi na vesnici v domku se zahradou. Její rodina si takovou dovolenou nebude moci nikdy dovolit, protože muž i ona málo vydělávají. Tak čemu se ta kráva řehtá, říkala si dívka. Úsměv kolegyně ji dráždil, tak si závist nepředstavovala. Provokoval ji také ženin spokojený výraz, která do sebe nalila dalšího panáka lepihubu.

Druhá kolegyně pečovala o otce ochrnutého po mrtvici a dokud žil, nemohla odjet ani na týden pryč. V koutku oka potlačila slzu. Dívku ani pořádně neposlouchala, hlavou jí proletěl denní program, co všechno musí vyřídit a zařídit. "Tak závidím, ani nevíš jak," řekla tiše a sklopila hlavu. Dívka se k ní nadšeně otočila. Několik desítek sekund si mlčky připadala strašně důležitá.

Měla skoro třicet let. Z hor se vrátila s opáleným obličejem. Pravidelně sportovala a její tělo bylo dokonalé. Nezapomněla ho často prezentovat před ostatními, aby viděli, jak se jí daří a mohli ji obdivovat. V kanceláři stála v lodičkách s extra vysokým podpatkem, který umožňoval, že se na ostatní zaměstnance dívala směrem dolů. Takový pohled dával dívce pocit nadřazenosti a moci. Podporovala ho vztahem se šéfem, kterému plnila všechno, co mu viděla na očích. Úplně všechno, protože si přece užívala.

"Jo, to bylo fajn, tenkrát na horách. Jak jsem jezdila na sáňkách na ledovci," říkala sestře stařenka. Ležela na lůžku na nadstandardním pokoji v nemocnici. V ruce měla napíchnutou kapačku,. Před chvílí ji zapojila zdravotní sestra, která právě stařence vyměňovala mísu.

"Hm, to jste měla zajímavý život," zasnila se. "Taky bych chtěla hodně cestovat a poznávat svět." Povzdechla si: "Zatím jenom běhám kolem celé rodiny. Muž mi nepomůže a s dětmi mám tolik práce. Sice občas mě potěší, ale nevím, nevím, moc bych si chtěla užívat."

Smutná sestřička pohladila stařenku po ruce a odešla. Nevěděla, že mísu vynášela ženě, která se dokázala užívat celý život. Jenže teď jí bylo devadesát let. Trpěla demencí a nic si nepamatovala. Měla velké štěstí. Starala se o ni hodná sestra, která jí pohladila vždy, když o ni pečovala. Byla jediná, kdo se o stařenku zajímal.

Dívka kdysi vyzkoušela všechno, co vyzkoušet šlo. Létání, padání, plavání, vznášení, ve vodě, pod vodou i ve vzduchu. Taky sex ve všech jeho polohách a podobách. Možná jen vesmír chyběl do její sbírky. Žila sama, nestačila s nikým navázat dlouhodobý vztah. Nestíhala, chyběl jí na druhé čas. Dokonce ani jednomu z rodičů nestihla jít na pohřeb, byla pokaždé pryč.   

Jednoho dne zemřela.

Bývalá kolegyně, která se starala o nemocného tatínka, zesnula o deset let dříve. Péče o blízkou osobu ji poznamenala psychicky, měla několik nemocí. Přesto, když odcházela, byla sama se sebou spokojená. S druhou kolegyní se její příbuzní loučili před rokem. Na pohřeb přišlo asi sto lidí a skoro všichni plakali. Žena se v rakvi usmívala, protože její děti i vnuci ji zahrnovali každý den láskou. 

Druhý den leželo stařenčino studené tělo ve sklepě pohřebního ústavu, připravené ke kremaci. Na obřad přišla ze slušnosti sousedka s manželem. Jinak nikdo. Ani žádný další zesnulý s ní v márnicí nebyl.

I když...

Přece jen se s ní přišel někdo rozloučit. Poté, co zřízenec zavřel dveře místnosti, ozvalo se slabé zabzučení. Z nosních dírek mrtvé stařenky vylezlo několik komárů, kteří si bezhlavě vlétli do ventilace užít.  

Není nic špatného užívat si každý okamžik života naplno. Do určité míry, protože život je dar, který by měl člověk poctivě splácet.

Píseň Koukej, se mnou si píseň broukej, zpívá Petra Černocká. Zdroj YouTube.cz:

Úvodní fotografie použita z Pixabay.com:

https://pixabay.com/cs/photos/k%C3%A1va-kav%C3%A1rna-tabulka-j%C3%ADdlo-p%C3%ADt-2242212/