Dívka, co měla ráda ptáka, který na ni zíral

V životě se lidem děje spousta věcí. Kde hledat jejich příčinu? Proč se dějí? Jaký mají důvod? Někdy zcela obyčejný. Skoro primitivní. 

Louku u smrkového lesa pokrýval mírný sněhový poprašek. Hned vedle se nacházelo malé jezírko, které nestačilo zamrznout a nad jeho hladinou se vznášel bílý opar. Najednou se ozvalo zašplouchání a z hlubiny se vynořila dívka. Pomalu plavala ke břehu a za ní na hladině splývaly dlouhé, kaštanově hnědé, vlasy.

Vylezla ven. Chvíli stála nahá na louce a chvěla se. Zimu téměř necítila, chodila se do jezírka otužovat každý den. Od doby, kdy tak činila, nechytila žádnou nemoc, ani rýmu. Studené koupele ji dělaly dobře. Rozpažila paže a zacvičila několik kroužků. Krev se jí rozproudila v celém těle. Postavu měla drobnou a malinko více plnou, přesto neměla nouzi o nápadníky. Neustále se usmívala a působila sympaticky. Sehnula se pro šaty, vzorně poskládané na kameni. Oblékla si modrou blůzku a sukni stejné barvy a na ně si přišpendlila bílou zástěru. Pracovala jako kuchařka v nedaleké hospodě.

V tom přes ni přeletěl stín. Na chvíli se zarazila a rychle oblékla. Zaklonila co nejvíce hlavu a spatřila obrovského ptáka. Nohy jí ztěžkly a nemohla se strachy pohnout. Pták kolem ní několikrát zakroužil, zamával křídly a snesl se dolů vedle ní.

Měl velikou hlavu se zahnutým zobanem a kulatýma očima po stranách. Vypadaly jako vodní hladina jezírka, černé a hluboké. Nešlo z nich poznat, co se mu honí hlavou. Peří mu začínalo až od horního okraje krku a mělo divnou šedivou barvu. S roztaženými křídly vypadal jako obrovská plachetnice. Když přistál na zemi, stáhl je k tělu a postavil se na dvě nohy, které se podobaly slepičím. Nešlo však o žádnou slepici, ale o přerostlého, možná stoletého, supa. 

Udělal čtyři supí kroky směrem k vyděšené dívce a přešel celou louku. Mračil se na ni. Všiml si, že má mokré vlasy. Otevřel zobák, z kterého mu vylézal červený jazyk. Vypadal jako tlustý hroznýš plazící se ze železničního tunelu.

"Co jsi zač?" zeptal se. Měl hluboký, chraplavý hlas, který však nebyl nepříjemný.

Dívka začala volat o pomoc.

"Přestaň ječet!" poručil přísně sup a dívka okamžitě ztichla.

Zašeptala: "Jsem Adéla."

"Co tady děláš? Jsi celá mokrá."

Adéla supovi třesoucím hlasem vysvětlila, proč se chodí do jezírka koupat. Přitom sledovala jeho oči, jenže z nich nešlo nic poznat. 

"Nekoukej na mě tak!" přikázal znova sup a Adéla sklopila hlavu. 

Sotva ze sebe dostala: "Jak je možné, že mluvíš? Jsi přece pták!"

Sup se zachechtal: "Proč je nebe modré? Ptáš se hloupě. Nevím, Adélko. Prostě to tak je."

Řekl Adélko, snad mi neublíží, prolétlo ji hlavou. Začala se vyptávat a sup odpovídal. Odkud přiletěl, co dělá každý den, jestli někde hnízdí nastálo a podobně. Rovněž se opatrně zeptala, čím se živí. Za chvíli se vyptával on a odpovídala ona. Třeba kde bydlí, jako co pracuje, nebo jestli někoho má. Rovněž se zeptal, jestli jí není zima. Šlo o docela příjemný rozhovor. Adéla přestala být napjatá a ve střehu. Nakonec se sup rozloučil a odletěl.

Další den dívka vylezla z jezírka a lekla se. Sup stál přímo u kamene, kde měla položené šaty. Zíral na ni svýma černýma očima. Adéle se zdálo, že si ji prohlíží podezřele dlouho. Zakryla si oběma rukama ňadra.

"Pojď ke mě!" řekl sup. Když dával pokyny, zněl nekompromisně a nedalo se mu odporovat. Dívka přišla blíž. Chvíli stáli proti sobě, když najednou roztáhl doširoka svoje křídla a objal ji. Po celém těle se jí rozlilo teplo. Pod peřím hřálo, jako kdyby sebou vozil kamínka. Usmála se do jednoho černého oka, vykroutila zpod křídel a oblékla si šaty. Potom si sedla supovi na pařát a dala se do hovoru. Povídali si do večera.

Následující den přiletěl o něco dříve než ona. Když vylézala z vody, šaty držel v zobáku a dívce se zdálo, že se usmívá. Potom hovořili o všem možném. Většinou šlo o samé hlouposti. Podobaly se filosofickým úvahám O nesmrtelnosti brouka.

Čas běžel dál. Pokaždé jeden druhého něčím překvapil. Sup dívce z velké dálky přinášel podivné ovoce, které neznala. Bylo moc dobré. Ona mu jednou uvařila na ohništi kávu. Když se napil, otřásl se odporem. Jakmile mu však dívka rozmíchala v šálku dva cukry, pomlaskával si a od té doby vyžadoval kávu každý den.

Trávili spolu čím dál více času. Adéla přicházela k jezírku hned po práci. Domů se vracela pozdě večer. Sup ji dokonce jednou v zobáku donesl až doprostřed vesnice. Byla půlnoc a nikdo je neviděl, takže nikoho nevyděsil. Mezi oběma vzniklo kamarádské pouto, které postupně sílilo. Sup i dívka byli šťastní.

Končila zima a sníh z louky stékal do jezírka, takže voda byla stále studená. Když Adéla vylezla z vody, slabé sluneční paprsky osušily její tělo a supa už nepotřebovala. Stál zase na svých pařátech a ona si sedla na kámen. Obličej natočila ke slunci a zeptala se:

"Proč jsme se potkali, co myslíš?"

Sup se zamyslel. "Netuším," řekl.

Dívka filosofovala: "Všechno má přece svůj důvod."

"Moc to řešíš," brblal sup. "Už jsem ti to říkal. Proč je nebe modré? Některé věci se dějí a příčinu nevíme."

"Hm, ale stejně by mě důvod zajímal," podívala se dívka na supa.

Lhala.  

Uvařila na ohništi svému kamarádovi kávu a dala do ní dva cukry. Podržela mu hrnek, z kterého se ještě kouřilo, u zobáku. Druhou rukou sáhla pod kámen. Dneska přišla o něco dříve a nenápadně si pod něj něco schovala.

Sup se díval svýma prázdnýma černýma očima do dálky, usrkával z hrnku a lebedil si. Po celém těle se mu rozlévalo teplo, trvalo to o něco déle než u člověka. Pták byl přece jenom moc veliký. Cítil se příjemně. Za chvíli mu začalo kručet v břiše. Dostal hlad. Rozevřel zobák, otočil se k dívce a zvedl hlavu. Chtěl něco říci. V tom něco ucítil na krku.

Byly to příjemné doteky dívky. Něžně ho hladila.

"Prosím tě, chci, abys už dneska odletěl," řekla a podívala se do dálky.

"Ale mě se ještě nechce," nechápavě se na ni podíval sup. Potom se na chvíli zamyslel: "Vlastně máš pravdu. Dneska to bude lepší. Děkuji ti za kávu Adélko. Měj se hezky." Smutně se podíval, zamával křídly a vznesl se do vzduchu.

Když letěl, v hlavě mu visela jedna jediná myšlenka. Měl šílený hlad a dlouho nejedl. Původně se k dívce snesl na louku, aby ji sezobl. Pořád hladověl. Dnes se musel hodně překonávat.

Adéla mu zamávala na pozdrav. Sehnula se pod kámen, vytáhla nůž a strčila si ho do zástěry. Vzdychla a pomalu odešla do práce.

Když byla ještě malá holčička, uviděla ve městě dámu. Dáma v ruce držela kabelku ze supí kůže. Holčičce se okamžitě zalíbila. Od toho dne po ní toužila. Zdály se jí sny, ve kterých chodila městem, navštěvovala kavárny, taneční zábavy a divadla. Vždy držela v ruce kabelku ze supí kůže. Chtěla ji tak usilovně, že na ni myslela každý den. Celý svůj život. Stála však moc peněz. Více, než by si kdy mohla dovolit. Až jednoho dne potkala supa...

Věcem je často přikládán větší význam, než ve skutečnosti mají. Příčiny některých životních událostí přitom mohou být prosté až primitivní. Třeba zoufalá touha vlastnit nějakou věc nebo obyčejný pud. 

Kdo se dokáže ovládnout, když má příležitost vzít si co chce, zaslouží respekt. 

Každému autorovi povídek občas dojde inspirace. Potom se může s tupým výrazem a bez myšlenek hrabat ve fotobance. Až najednou narazí na zvláštní, až kýčovitý snímek. Je na něm obrovský sup. Pod ním stojí dívka, která vypadá jako kuchařka. Supovi podává jednou rukou hrnek s kávou a v druhé svírá nůž.

Autor si, se stále prázdnější hlavou, sedne k počítači a začne psát, co vidí na obrázku. Aniž by tušil, zda se vůbec dělají kabelky ze supí kůže. Výsledkem jeho úvah je přihlouplá povídka.

Autor možná také po něčem zoufale touží. Z nějakého prostého a primitivního důvodu...

Skladba Motiv panny - hudba k filmu Panna a netvor (1978), autor Petr Hapka. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/