Dívka, co mučila svou sokyni voodoo, které se zvrtlo

Špatná myšlenka nebo zlá věc se může obrátit proti tomu, kdo ji vymyslel nebo poslal. Také zasáhnout někoho úplně jiného. Třeba nevinného.

Helena zaklonila hlavu a smála se. Byla krásná. Podobala se Heleně Trójské z obrázků, které Lucie viděla v knize Staré řecké báje a pověsti. Měla jemné rysy v obličeji, nádherné modré oči a dokonalou postavu. Nejvíce se na ní vyjímaly žlutě vlasy, vlnité a dlouhé až do poloviny zad. Přes okno svítilo slunce, i když celou zemi venku zatím zakrýval sníh. Jaro se blížilo. Sluneční paprsky svítily za Heleninou hlavou a vytvářely dojem, že celá září. Vlastně, ona opravdu zářila. Štěstím. V ruce držela ušmudlaného  plyšáka o velikosti potkana, jak napadlo Lucii.

"Toho kozlíka táta přivezl ze služební cesty někde ze zahraničí, nevím ani odkud. To mi bylo šest. Od té doby ho mám skoro pořád u sebe. Spím s ním, jím, díváme se na televizi. Neberu ho jen do práce a na procházky nebo do fitka," usmála se Helena. "Zato když jedu na služební cestu, tak kozlík jede v kufru vždycky se mnou."

Jsi fakt úchylná, pomyslela si Lucie a ušklíbla se.

"Musí být něčím očarovaný, nebo co," zrovna všem Helena vykládala. "Přináší štěstí. Jsem úspěšná v práci, mám krásný byt, úžasný život a svého miláčka." Položila plyšáka na stolek a přitiskla se k Petrovi. Objala ho kolem krku a políbila na tvář. "Oba dobře vypadáme." Natočila se k mobilu a pořídila selfie, přestože přitom Petr zakoulel očima. Ne zase moc, protože nechtěl si svou partnerku, která právě fotografii poslala na svůj profil jedné sociální sítě, rozzlobit. 

Lucie ji nenáviděla. Co říkala Helena, však byla pravda. Měla všechno, co ona ne. Lucii se nic nedařilo. Smutně si vzdychla: "Mám ti co závidět, Helenko. Aktuálně jsem bez práce, z poslední jsem dostala výpověď pro nadbytečnost a beru podporu. Nemůžu nic najít. Bydlím v mizerném nájemním bytě pod střechou, do kterého zatéká při každém dešti. A ke všemu..." Nedopověděla.

"Nic si z toho nedělej zlato," blahosklonně řekla Helena. "Víš, taky jsem na tom tak byla. Ale když hodně dřeš, dokážeš všechno. Jednou se dostaneš na vrchol." A pyšně si pomyslela: jako já, ty chuděrko.

Ke všemu...Lucie větu nedořekla, chtěla povědět, že ona o svého miláčka přišla. Heleně nemohla konkurovat. Lucka sice byla hezká černovláska s krásnýma hnědýma očima, neměla však charisma a neuměla mluvit. Hlavně nezvládala umění jemné manipulace, na rozdíl od své sokyně.

Staly se z nich nejlepší kamarádky v době, kdy Lucie pracovala za barem. Helena se tehdy přišla opít a vyplakat z předešlého špatného vztahu. Ten večer si k nim přisedl Petr. Chodil do baru každý večer a Lucie si myslela, že kvůli ní. Jenže od toho dne měl oči jen pro Helenu. Ze všech se stali kamarádi. Jezdili na výlety, slavili úspěchy a zapíjeli neúspěchy. Zdálo se, že se mají rádi.

Lucie byla z jejich trojky ta hodná, Petr trouba a Helena mrcha. Jednoho dne v hospodě na společném obědě, za neustálého pošťuchování od Heleny pod stolem, Petr neochotně oznámil: "Začínám žít s Helenou." Lucii, která tušila zradu, se chtělo utéci. Cítila hořkost, ale nechtěla zůstat bez přátel. Nakonec oba naoko akceptovala..

Petr nebyl nijak zvlášť pohledný, ale o to v této hře nešlo. Lucie Helenu nenáviděla.

"Nic. Musím jít," zvedla se Lucie od stolu. Helena a Petr si jí skoro nevšímali a pořád se po sobě plazili. V Lucii se zvedl vztek. Navíc měla dojem, že Helena ji po očku pozoruje, jak reaguje. Odešla na toaletu a vrátila se, aby se rozloučila. Mezitím zamilovaný pár odešel do ložnice, z které se ozývalo vzdychání. Lucie došlo, že ta mrcha nechala schválně otevřené dveře.

V tom si všimla kozlíka na stolku.

Přestože byl skoro černý, působil umolousaně. Helena jej sice pravidelně prala, ale čas je neúprosný i k hračkám. Lucii napadlo, že ani neví jak se jmenuje. Nevěděla proč, vzala ho za plyšové rohy a odešla pryč. Když zavírala dveře, Helena vykřikla vzrušením, což Lucii vytočilo ještě víc.

Večer seděla ve svém bytě. Počasí se prudce změnilo a sníh ze střechy odtával. Voda protékala děravou střechou a na jednom místě kapala ze stropu do plastového lavóru.

Kap, kap. Lucie seděla potichu v sedačce a naproti sobě si na stolek posadila kozlíka.

Kap, kap. Myslela na Helenu, jak ji nenávidí.

Kap, kap. Zničila mi život, pomyslela si.

Kap, kap. Neplakala.

Kap, kap. Jen se v ní převaloval vztek jako mořské vlny při bouřce. Kap, kap.

Lucie otevřela krabici se šitím a vytáhla největší jehlu. Píchla kozlíka do hlavy. A ještě jednou. A ještě. Nechala jehlu zapíchnutou uvnitř a seděla asi hodinu v šeru a tichu, přerušovaném kapáním vody, když zazvonil mobil. 

Byla to Helena a zněla vyděšeně. "Lucko, prosím tě nemáš mého kozlíka? Nemůžu ho najít, někde se ztratil. Je mi hrozně zle."

"Co se děje?" zeptala se Lucie.

"Nevím. Ucítila jsem dvě bodnutí v hlavě a teď mě bolí tak moc, že asi omdlím. Bože, kde je. Chci si mého plyšáčka k sobě přitisknout, ať je se mnou," Helena zavzlykala.

Lucie pomalu vytahovala jehlu z hračky. "Tak ať tě Petr zaveze na pohotovost." Jezdila špičkou jehly bezmyšlenkovitě kozlíkovi kolem hlavy a zase bodla.

"Au," vykřikla Helena. "Už zase!"

Co to je za kravinu, pomyslela si Lucie a bodla znova.

Helena znova vykřikla a začala plakat. "To bolí, Petře..." A zavěsila.

Lucie zaraženě seděla. Chvíli pozorovala hračku. Připadala ji odporná. Píchla ji znova do hlavy. Potom si šla uvařit mátový čaj a než si šla lehnout, zabodla jehlu kozlíkovi do oka, kde ji do rána nechala.

Druhý den odpoledne se rozjela za Helenou. Předtím vytáhla kozlíkovi jehlu z oka a strčila ho do plátěné nákupní tašky s logem jednoho supermarketu. Patřila sousedce, která ji zapomněla, když byla na návštěvě.  

Dveře otevřel vyděšený Petr. "Pojď dál Lucko, Heleně je moc špatně."

Lucie vstoupila do místnosti a lekla se. Na sedačce ležela zkroucená Helena. Měla převázané jedno oko bílým obvazem. Pravé, do kterého Lucie kozlíkovi s plnou silou vrazila jehlu. Zvedl se jí žaludek a roztřásly nohy. Musela si hned sednout.

Helena sténala: "Co se děje? Lucko, přišlo to náhle, vůbec není jasné proč. Doktor na pohotovosti si vůbec nevěděl rady. Všechny možné odběry, krev, moč, rentgen, CT. Nic. Chápeš to? Jsem úplně vyřízená."

Lucie se zeptala: "Co tě bolí, Helenko?"

"Mám šílené bolesti hlavy, ani si nedokážeš představit jaké. Večer jako kdyby mě do oka někdo píchl jehlu a od té doby nic nevidím. Potom už mě Petr odvezl do nemocnice. Doktor říkal, že nikdy nic takového neviděl. Chtěl si mě tam nechat, ale odmítla jsem."

Lucie pozorovala Helenino utrpení. Vzpomněla si na plyšovou hračku v tašce. Cítila se špatně. Jsem zlá a bezcitná, pomyslela si. Samotnou jí píchlo u srdce, když si vzpomněla, jak večer do kozlíka bodala. Když byl Petr v kuchyni a Helena otočená k oknu, nenápadně ho vytáhla ze sousedčiny plátěné tašky a strčila do poličky stolku. 

"Tady je!" Zvolala Lucka s hraným překvapením.

Helena sebou trhla. "Co, kde?"

"Tady," Lucie vytáhla kozlíka z poličky. "Na!" Podala ho nemocné sokyni.

Helena do plyšáka přitiskla obličej a začala plakat. "Kde jsi byl, mě je tak špatně...."

Provinilé dívce se zhoupl žaludek a slzy vyhrkly do očí. Pohladila Helenu, rozloučila se a šla domů. 

Druhý den ráno se Helena brzy vzbudila a usilovně přemýšlela. Kde jenom kozlík mohl být? Neměla pro něj jméno, nikdy mu ho nedala. Vsadila by se, že do toho zatraceného fochu se dívala stokrát. Rozsvítila a pozorně si plyšáka prohlížela.

Najednou si všimla malé dírky v pravém oku. Další našla v hlavě. Nakonec všechny objevila na stejných místech, kde ji samotnou bolela hlava. Se studem si vzpomněla na svoje vlastní provokace vůči kamarádce a na její nenávistné pohledy. Pak si všimla na sedačce plátěné nákupní tašky, kterou u nich Lucie zapomněla. Helena nemohla vědět, že patří její sousedce.

Sotva Petr odešel do práce, přesunula se z ložnice do obývacího pokoje. Než se vrátil zpátky, válela se celý den na sedačce a smartphone nepustila z ruky. Neustále něco vyhledávala na Internetu. Odpoledne zapálila svíčku na stole a kozlíka posadila vedle sebe. Dívala se do plamene a tiše něco šeptala. Občas vzala svíčku a přiložila k nákupní tašce, rozložené na stole. Po bytě se začal šířit zápach spáleniny.

Lucie se vracela domů z dalšího neúspěšného pracovního pohovoru. Zrovna odemykala dveře od bytu, když za sebou zaslechla výkřik. Lekla se a otočila.

Po zemi se plazila sousedka z protějšího bytu. Měla na sobě noční košili. Lezla po čtyřech. Vypadala jako příšera ze špatného hororu. Lucie viděla, že má obličej spálený až do masa a košili na několika místech propálenou. Sousedka sténala bolestí. Když po ní natahovala ruku, Lucie omdlela.

Člověk někdy vyšle špatnou myšlenku nebo spáchá zlý čin, které mají za cíl druhému ublížit. Jenže ony po druhém často sklouznou, odrazí se a vrátí zpět k tomu, kdo je vyslal. Nejhorší je, když minou a zasáhnou nevinného.

Potom je zlo ještě více silnější a nelítostnější. 

Skupina Garáž, zpívá píseň Špatná věc. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/