Vnučka, co pekla koláče, které nebyly tak úplně obyčejné

Matka učí svou dceru a později vnučku. Jsou věci, které si ženy předávají z generace na generaci a nejsou to jen recepty. Jde o něco víc.

"Babi," zvolala holčička a přiběhla k babičce. Malé děvčátko zabořilo obličej do kuchyňské zástěry staré ženy. Zhluboka se nadechla. Cítila mouku, vanilku, skořici, hřebíček, povidla a stovky dalších ingrediencí. Měla ráda všechny takové vůně, stejně jako svou babičku, která ji teď pohladila po vlasech.

"Víš, Aničko," řekla babička, "kuchyň je pro domov moc důležitá."

"A proč?" zajímala se holčička. Měla na sobě tmavě zelené šatičky s krátkým rukávem, protože v domě bylo teplo. Za okny na zahradě pučely stromy. Občas svítilo slunce, které každou chvíli zašlo a za okamžik zase zprudka vylétlo zpod mraků. Jako u typicky aprílového počasí před několika minutami dokonce ve vzduchu poletovalo pár sněhových vloček. Holčička nemohla ven, ale nebyla smutná. 

Stará žena měla vlasy úplně bílé a obličej samou vrásku. Stála zády ke kamnům, do kterých před chvílí přiložila dvě buková polena. Tělo ji obepínala károvaná modrobílá zástěra. Položila na ramena holčičky své ruce. Jejich hřbety byly vrásčité, stejně jako obličej a dlaně ztvrdlé z těžké práce v zemědělském družstvu. Když hladila holčičku po hlavičce, Anička vnímala každý hrbolek, přestože se jí dotýkala jemně. 

"Vždycky, když vstoupíš do nějakého domu, dobře si všímej, kde mají kuchyň. Bývá většinou uprostřed. Pokaždé se z ní dostaneš do dalších místností. Někdy chodbou a někdy přímo do obývacího pokoje či ložnice. Do koupelny z ní bývá také blízko."

Anička sledovala babičku s doširoka otevřenýma očima. "Jak daleko z ní bývá do pokojíčku?"

Stará žena se usmála: "Do dětského pokoje vede cesta nejkratší, aby do ní děti měly blízko." 

"Proč to tak je?" zajímala se holčička.

Babička odpověděla: "Protože kuchyň je srdcem domova. Chodby a dveře, které z ní vedou jsou jako tepny, kterými v lidském těle proudí krev. Krev znamená život. Dům žije podle toho, jak v něm kuchyň funguje."

Holčička pozorně poslouchala. Úplně nechápala, o čem babička mluví. Každé slovo, které ji stará žena řekla, si však zapamatovala a jednou bude vědět, co znamená.

Babička pokračovala: "V kuchyni se schází celá rodina. Nejde jen o místo, v kterém se vaří jídlo. Ráno, v poledne i večer sedí všichni společně u stolu. Probírají všechny věci, které jsou důležité."

"Jaké?" ptala se holčička.

"Ráno u snídaně probírají, co bude kdo dělat. Každý dostane úkol, který musí splnit, aby domov fungoval. Třeba co je potřeba nakoupit nebo zařídit."

"Co se probírá u oběda?" ptala se nedočkavě vnučka.

"Oběd je zvláštní v tom, že nejde jenom o polévku a hlavní chod. Jedná se o čas odpočinku, protože lidé od rána pracují a potřebují si chvíli vydechnout. Každá práce je náročná a těžká. Kdo je zaměstnaný v kanceláři méně jí, zato si potřebuje vyčistit hlavu. Kdo chodí do fabriky nebo pracuje venku na stavbě, se musí pořádně najíst a uvolnit si svaly," řekla babička. Věděla dobře, o čem mluví. Pamatovala si, jak ji kdysi bolelo tělo, když na podzim pomáhala sklízet brambory z velkých polí. Byly dny, kdy nemohla večer usnout.

Anička nevěděla, proč by si člověk z kanceláře měl čistit hlavu, ale stejně ji to moc nezajímalo. Babička vyprávěla příjemným hlasem, který holčičku uklidňoval a zároveň vedl k tomu, co je opravdu pro život důležité. "Babi, a u večeře zbývá co?"

Babičce se netrpělivost vnučky líbila. "Společná večeře je nejlepší část dne. Každý je rád, že je doma. Všichni se baví o tom, co kdo dělal celý den. Mluví se také o věcech, na které nebyl od rána čas. Například jaká je nová učitelka ve škole nebo co prodávají v novém obchodu ve městě. Všichni se potřebují uvolnit, protože po večeři následuje brzy spánek. Člověk by měl uléhat do postele klidný a s dobrými myšlenkami."

"Proč to tak má být?" ptala se vnučka.

Babička odpověděla: "Protože kdo má dobré myšlenky, má hezké sny. A když se někomu zdají hezké sny, bude mít krásný celý následující den." Pohladila Aničku po tváři.

Holčička se zamyslela: "Takže jídlo vlastně není důležité."

"Ne, ne," zavrtěla hlavou stará žena. "Pleteš se, Aničko. Jídlo je moc důležité. Nebude dlouho trvat a rychle vyrosteš. Potkáš se s chlapcem, který bude tvým mužem. A muži mají rádi dobré jídlo. Musí mít hodně sil, aby mohli dobře pracovat a starat se o rodinu. O manželku a děti. Manžel, který má hlad je nervózní a mrzutý. A ty budeš chtít, aby byl k tobě hodný, laskavý a miloval tě. Jedno staré přísloví říká: Láska prochází žaludkem."

Anička se rozesmála. "Takže se musím naučit vařit?"

"Nejenom vařit, i péct a uklízet. Muž má rád pořádek." Babička zmlkla a na chvíli se zamyslela. Hlavou jí proletěla vzpomínka, protože se jí na obličeji objevil úsměv. "Chlapi sice mají rádi pořádek, ale neradi uklízí. Pojď, Aničko. Dnes tě naučím péct selské koláče. Zajdi do sklepa a přines povidla. Já nachystám hladkou a polohrubou mouku, vajíčka, tvaroh, droždí, rozinky a ostatní věci. Všechno ti ukážu."

Návod na kynuté staročeské koláče. Každá žena má své domácnosti schovaný recept na nejlepší koláče. Třeba ve starém ohmataném sešitku na zažloutlém papíře. Nebo v hlavě a často i hluboko v srdci. Takové recepty předčí ty na Internetu. Zdroj: YouTube.cz

Anna seděla na staré dřevěné kuchyňské židli. Na obličej si tiskla babiččinu zástěru. Mezi spoustou vůní zachytila závan povidel. Vzpomněla si na selské koláče a rozplakala se. Utírala si slzy, které se jí sypaly z očí. Byly veliké jako rozinky, které babiččin zázrak obsahoval. Její koláče měly kouzlo. Nejenom pro svou vynikající chuť. Při příležitosti různých rodinných oslav nikdy nechyběly na stole a v celé vesnici si je lidé oblíbili. Babička je nosila na všechny akce, rozdávala v masopustním průvodu, velikonočním koledníkům nebo když sousedé slavili narozeniny.

Třeba před masopustním průvodem brzy ráno vstala a rychle se pustila do práce. Netrvalo dlouho a horké koláče provoněly celý dům, jakmile vytáhla plech z roztopené trouby. Jejich vůně se řadily mezi ty nejskvělejší na světě. Jarní louka, vanilkové rohlíčky, levandule, přitažlivý muž či krásná žena nebo babiččin zázrak. Těžko říci, kdo vydával nejlepší vůni. Když si někdo vzal do ruky čerstvě upečený koláč, cítil horkost. Teplo se v něm rozlilo, jak ve vlnách vnikalo přes kůži do jeho těla. Každý se hned přestal třást ranním chladem. Potom nedočkavě otevřel ústa a kousl. Chuť těsta s tvarohovou náplní a rozinkami a s povidly a drobenkou na střeše koláče, vytvářely v ústech směsici, která dokázala zahnat na malý okamžik všechny starosti a strasti života. Co na tom, že nedočkavec si spálil kousek jazyka a bolelo ho břicho.

Babička ještě na plechu pocukrovala všechny koláče. Zlehka, aby sladký prášek byl součástí symfonie chutí a ne aby přehlušil ostatní složky. Za nějaký čas, jakmile koláče vychladly, přeskládala je na velké porcelánové talíře. Když dorazil masopustní průvod, mnozí si v dálce sundávali masky a volali: "Koláče, koláče.." Mizely jeden za druhým, někteří odcházeli a v každé ruce drželi jeden, ústa celá od cukru.

Anna na všechno vzpomínala. Když už neměla slzy, vstala a zástěru uvázala kolem sebe. Zašla si do špajzky pro povidla a ze skříněk v kuchyni vytáhla ostatní suroviny. Pracovala rychle. Přesně tak, jak ji učila babička. 

Když koláče začaly z trouby vonět, chtělo se ji znova plakat. Babička zemřela před několika dny a Annu moc bolelo u srdce.

"Mami, mami, mami," volala z dětského pokoje holčička. Přiběhla v bílém pyžamu s malými růžovými slony. Měla dlouhé hnědé vlásky, které ji končily skoro v polovině zad. Přiběhla k Anně a zabořila obličej do zástěry. Úplně stejně, jako to před před lety udělala Anička.

Zašeptala: "Mami, to je nádhera!" Anna ji hladila po hlavě. Zástěra v sobě měla všechny vůně, přestože ji babička prala každý týden. "Co děláš, mami?"

Anna si uvědomila, že vstala moc brzy. Zamrzelo ji, že si nepočkala, až malá vstane, aby spolu udělali těsto. Utřela si další slzu, která ji vytryskla z oka a tekla po tváři, až k bradě. Naučím ji všechno, zapřísahala se, všechno, co babička naučila mě.

"Selské koláče, Terezko. Jenom obyčejné koláče. Počkáme až vychladnou a přijde táta. Dnes si dáme všichni dobrou snídani."

Nejkrásnější věci na světě jsou takové, které jsou úplně obyčejné. Z generace na generaci se předávají nejjednodušeji, protože s nimi se předává i láska. Taková, která hřeje stejně jako horké koláče.

Píseň Babičko, nauč mě Charleston, zpívá Edita Štaubrtová. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/