Vnuk, co poslouchal dědečka, kterého okrádal syn

Když se muži narodí syn, je hrdý. Podvědomě cítí, že jeho rod nevymře a bude pokračovat dál. Těší se na další společný život. Ten se však předvídat nedá, někdy se něco zvrtne a přijde zklamání. Naštěstí později přijde vnuk...

Po nástupu do nemocnice následují vstupní vyšetření a pohovor s ošetřujícím lékařem. Pokud se ví, co člověku je, stane se z něj pacient. Přijde plánovaný zákrok a krátké čekání, než se třeba zacelí rána po chirurgickém noži. Potom operatéři vytáhnou stehy, přijdou výstupní vyšetření a šup ven. Parky, které se dříve budovaly okolo zdravotnických zařízení a pomáhaly v dlouhé rekonvalescenci, bývají poloprázdné, nepočítáme-li, že jsou využívány jako místo pro kouření. Je to dobře, protože v nemocnici se málokdo dlouho zdržuje. Většina dění se odehrává dopoledne.

Čas mezi vyšetřením, vizitami a operací je k nevydržení. Jsou pacienti, kteří si řeknou: "Konečně se vyspím!" nebo "Těším se, až si přečtu konečně knížku!" Zvláštní kapitolou jsou workoholici, kteří při každé příležitosti vytáhnou notebook ze skříňky a doufají, že v klidu dodělají všechnu práci, kterou stejně nemají nikdy hotovou. Někdy se nelze ubránit myšlence, zda až ulehnou do rakve, budou mít v klíně rozložený počítač, stejně jako tomu bylo na nemocničním lůžku.  

Samozřejmě se lze procházet po chodbě nebo si zajít do bufetu. Ovšem pokud je pacient schopen. Když ne, nezbude mu nic jiného než ležet a převalovat se. Stejně jako se převaloval v jeden den já. Kniha přečtená a bez notebooku. Zbylo mi jen škubání v hojící se jizvě a béžové kachličky na protější stěně. Nejdřív jsem je počítal zleva doprava a potom zase zpátky. Naštěstí pokaždé výsledek neseděl, takže jsem musel začínat znova a znova. Převaloval se i starší pán, ležící se mnou na pokoji. Postel měl u okna a vzdychal. Nedivím se, protože zákrok, který absolvoval, zanechal bolestivé následky.

Asi sedmdesátiletý muž stál na každé vizitě s rovnými zády, Měl na sobě erární pyžamo, bílé jako jeho vlasy. Dohladka oholený obličej se na každého usmíval. Já se neusmíval, protože byla neděle odpoledne, čas návštěv a nikdo za mnou neměl přijít. Pán návštěvu čekal, protože si vzal zrcátko a pečlivě si učesal pár pramínků vlasů, které mu na hlavě zbývaly.

"Dědo!" ozvalo se od dveří. Do pokoje vlétl malý kluk s modrýma očima. Přiběhl k posteli, sedl si na židli bez opěradla a vložil svou ručku do dědečkovi dlaně.

"Kde máš tatínka?" zeptal se pán. Stačil se ještě ke mě otočit: "To je můj vnuk a jmenuje se Péťa!" Při vyslovení chlapcova jména se muži chvěl hlas. Nešlo přehlédnout, jak je na chlapce hrdý.

Vnuk odpověděl: "Pije kafe na chodbě a telefonuje. Dědo, než přijde, řekneš mi pohádku?"

Odpovědí mu byl úsměv. Najednou jsem spatřil zázračnou proměnu sténajícího pacienta v pohádkového dědečka, který příjemným hlasem podával úplně obyčejný a jednoduchý příběh. Podepřel jsem si hlavu a poslouchal jeho příjemný hlas. Vyprávěl o dvou čarodějích, hodném a zlém.

Malý Petr držel dědečka za ruku a bez přerušování poslouchal. Jeho otec vrazil do pokoje bez zaklepání zrovna v okamžiku, kdy zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Muž středního věku, s břichem pod dlouhou černou bundou, které se převalovalo jako péřový polštář. Neoholený, s malou bradkou a vyvalenýma divokýma očima, připomínal zlého kouzelníka.

"Zdarec, dědo." Nečekal na odpověď a pokračoval. "Tak co, jak dlouho se tady budeš ještě válet?" V tu chvíli mě napadlo, že existují situace, kdy je lepší být v nemocnici bez návštěvy.

Aniž by pán něco odpověděl, dodal. "Tady nesu plnou moc na důchod, zajdu pro něho na poštu. Zase mi chybí na nájem. Podepiš sem." Vytáhl z bundy papír a pero, položil je na noční stolek a ukazováčkem důrazně poklepal na místo podpisu. Pán beze slova podepsal doklad na nočním stolku a se sklopenýma očima ho synovi vrátil zpět.

Muž se podíval na plnou moc a vykřikl, až sebou malý Petr škubl: "Jsi normální? Jasně jsem ti ukázal, kde máš papír podepsat. To je tak těžké, dělat co řeknu? No, doufám, že mi to teď na poště ty báby uznají." Zakroutil hlavou.

Potom se postavil k oknu a díval se přes ně ven. Pochybuji, že sledoval jaro, které si razilo cestu ze země vzhůru do nebe přes větvičky stromů a stonky trávy. V jeho očích se odrážela prázdnota, která vypadala jak mlha kávové barvy.

Návštěva dlouho netrvala. "Jdeme!" zavelel za chvíli. Péťa se s dědou vzájemně pohladili po ruce. Žádný dotaz ze strany zlého kouzelníka, jak se daří otci, až do konce návštěvy nepadl. Jakmile odešli, pán zasténal a převalil se na bok. Slyšel jsem, jak se snažil dusit vzlykání. Nevím, zda plakal bolestí  po operaci nebo studem nad chováním vlastního syna.

Večer jsem nemohl usnout. Až do noci mi v uších zněl rým z básně Jana Nerudy, který si pamatuji ze školy. Je o Dědově míse: "Až se tobě bude třásti ruka, koryto ti synek udělá."

A přece...

Napadlo mě, že v životě nefungují pokaždé zažitá schémata. Snad až jednou vnuk vyroste a jeho otec zestárne, bude s k němu chovat jinak, než viděl doma. Možná se z malého chlapce stane správným mužem.

Bude po svém dědovi. Pohádkově laskavý.

Skupina Rangers zpívá píseň Otec a syn. Zdroj: YouTube.cz

Jan Neruda "Dědova mísa"

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou létají!
Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito."
"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"

Úvodní fotografie použita z Pixabay.com:

https://pixabay.com/cs/photos/k%C3%A1va-kav%C3%A1rna-tabulka-j%C3%ADdlo-p%C3%ADt-2242212/