Stál jsem uvnitř otlučených zdí nemoderního domu a těšil se na fyzioterapii. Někdo byl ještě v ordinaci, nezbývalo nic jiného než čekat. Za chvíli mě přestalo bavit vytahovat mobil každou chvíli z kapsy a počítat dlaždice zepředu dozadu a odzadu dopředu. Za jedněmi dveřmi na dlouhé chodbě se skrývala mateřská školka. Spíše dětská skupina.
Dveře někdo asi zapomněl zamknout, protože najednou se otevřely a ven vystrčil hlavu malý blonďatý klučík. Kolem krku měl pověšenou bílou roušku. Ukazováček levé ruky napůl strčený do pusy. Díval se na zeď za mnou a smál se na celé kolo. V koutku se mu objevila slina, která skápla na roušku. Najednou ho za rameno popadla ženská ruka, vtáhla zpátky do třídy a zamkla. Kluk ještě stačil zamávat pravou rukou a vykřiknout: "Ten je můj!"
Asi mi mává, napadlo mě, ale když jsem se otočil, bylo jasné, že ukazoval na zeď. Visela na ní ošuntělá nástěnka, napíchaná spoustou špendlíků s různobarevnými hlavičkami. Po celé ploše se nacházelo dvanáct výkresů. Na každém byl nalepený ručně malovaný hnědočervený medvídek jednotné velikosti, vystřižený z jiného výkresu. Všichni medvídci se zdáli stejní. A přece...
Každý z nich měl jiné oči. Vypadalo to, že učitelka připravila výkresy s nalepenými medvídky. Každé dítě mu pak nalepilo oči z malých knoflíků a pastelkou domalovalo obočí, nos a ústa.
Nos udělaly všechny děti stejně. Rovná čárka tahem shora dolů, pouze výjimečně někomu ujela ruka. Asi, když malému malíři zabzučela moucha u ucha nebo do něj někdo strčil. Oči už lepily různě. Některé do roviny vedle sebe, jiné jedno nahoře a druhé dole, další naopak a v různých vzdálenostech. Ústa ve variantách tuctu smajlíků, zakroucených všemi směry, úzké nebo doširoka. Nakreslené obočí dokonale podtrhovalo celkový výraz.
Výsledkem bylo dvanáct různých obličejů medvídků.
Smutný. Maminku a tatínka měl uvidět až za dlouho, teprve pozdě odpoledne. Petr.
Rozzlobený. Někdo mu sebral hračku. Adéla.
Vychechtaný na celé kolo. Lechtali ho v podpaží. Honza.
Zlý. Chtěl někomu ublížit, aby se mu udělalo po kyšce ke svačině lépe. Michaela.
Vytřeštěný. Polekal se, až se z toho počural. Jakub.
Udivený. Někdo po něm něco chtěl a mu se sakra nechtělo. Liliana.
Zasněný. Milující romantik. Filip.
Důležitý. Dokazoval, že je lepší než učitelka. Veronika.
Ospalý. Ráno se mu nechtělo vstávat a měl zkažený celý den. Tadeáš.
Otrávený. Fakt ho vůbec nebavilo trávit celý den v zaprděné a nevyvětrané místnosti. Jůlie.
Hodný. Kam ho postavili, tam zůstal stát a našliaž druhý den. Václav.
Laskavý, koho potkal, hladil po hlavě. Vendula.
Dvanáct obličejů, dvanáct medvídků, dvanáct dětí. Dvanáct rozdílných pohledů na svět. Všechny děti viděly stejného medvídka, každé mu však vytvořilo jiný výraz. Dospělí se dívají kolem sebe stejně, jako tehdy, když byly malé děti.
Někdo vidí život růžově romantický, jiný modře poklidný, další šedivě nudný anebo červeně jásavý.
Když přijde povodeň nebo nemoc, jedni smutně sedí a lomí rukama, kdo jim pomůže, protože vidí špatnost. Existují však také ti, co spatří příležitost změnit svůj život k lepšímu.
Láska se nemusí jevit každému jako láska. Někdo má před očima bolest a utíká pryč.
Politik, který vypadá jako zloděj, ovšem jenom pro některé. Jiní vidí poctivého člověka.
Čokoláda na stole může znamenat potěšení, z jiného úhlu se zdá, že jde hlavně o kalorie.
Za ženou se štíhlou postavou se žene spousta mužů, je však skupina, kterým se vychrtlé nelíbí a uhání baculky.
Rodina se stěhuje do supermoderního domu, který uchvátí rodiče, ale dětem se zdá studený.
Barevný svět, kde je radost žít, deprimující planeta, v které je lepší se těšit na smrt.
Šikovný syn matky a nemotorný otce.
Líbí a nelíbí.
Krásný a odporný.
Milý a protivný.
Jakmile děti vyrostou, tak zmoudří. Přesto dospělost ani chytrost není zárukou, že věci vypadají stejně.
Vždy záleží na úhlu pohledu.
Náhledová fotografie použita z Pixabay.com:
https://pixabay.com/cs/photos/k%C3%A1va-kav%C3%A1rna-tabulka-j%C3%ADdlo-p%C3%ADt-2242212/
Gotthold Ephraim Lessing (22. ledna 1729 Kamenec – 15. února 1781, Brunšvik), německý básník, literární a divadelní kritik, spisovatel, filosof a tvůrce německého měšťanského dramatu je autorem citátu: "Vždy záleží na úhlu pohledu". (https://pixabay.com/photos/new-york-city-cityscape-city-3671887/)