Dvanáct ledových mužů, kteří zatoužili porazit pána hor
Vystoupil jsem z tepla vlaku. Náraz chladu byl o to horší, že několik minut před příjezdem do stanice mi spadla brada na hrudník a já upadl do říše snů. Vytrhl mě z ní až hluk brzdící lokomotivy chvíli před zastavením. Jak jsem seskočil ze stupátka vagónu a zhluboka se nadechl, od úst mi vyrazilo tolik páry, jako kdyby souprava dorazila z minulého století. Bílý oblak mi naštěstí nezakryl výhled na nádherná panoramata vrcholků hor pokrytých sněhem.
Za nádražní budovou se nacházelo parkoviště a kousek od něj lavička. Položil jsem si na ni batoh s trekingovými holemi a přešněroval si tkaničky pevných turistických bot. Během chvilky začalo přijíždět několik aut, z kterých vystupovali mladí muži. Připomínalo to příjezd nějaké zvláštní policejní jednotky. Mladíci měli zhruba mezi dvaceti až třiceti lety a všichni na sebe vesele pokřikovali. Přišlo mi, že na tůru nemají dobré vybavení. Ještě jsem nevěděl, co za chvíli uvidím.
Na konci podzimu zatím nasněžilo pouze ve vyšších polohách. Denní předpověď meterologům vyšla, protože ji odhadovali kolem minus tří stupňů. Podle lehce křupajícího bláta a zamrzajících louží pod nohama se moc nespletli. Vyasfaltované parkoviště se nacházelo na úpatí jedněch českých hor, kde většina území patří mezi chráněná. Dodávám: nebezpečných hor. Nebezpečných proto, že místní kopce nejsou samá skála, jako třeba ve Vysokých Tatrách. Většinu kopců pokrývají nekonečné temně zelené jehličnany. Řada turistů je tak neprávem podceňuje a považuje za lehce překonatelné. Množství pomníčků na pahorku, na který jsem se chystal vystoupat, svědčí o opaku. Nic na tom nemění fakt, že převážně je na nich dnem úmrtí 31. prosince.
K mému překvapení si muži začali svlékat šaty. Svetry, košile, trička a nátělníky házeli do aut, boty a kalhoty si nechali. Objevila se do půl pasu obnažená těla. S odhozem oblečení k vrcholkům hor stoupala nejen pára, ale i testosteron, který žhnul z mladých mužských těl.
"Kurva, to je kosa," vykvikl zrzavý a zavalitý prcek. Obě dlaně si přiložil na bradavky v marné naději, že ho takovýto hmat zahřeje. Podobné pokřiky a snahy o zahřátí se děly všude okolo.
Kousek od lavičky stál vychrtlý dlouhán. Vypadal, že má za sebou těžké období léčby z mentální anorexie. Plácal se do stehen a dělal dřepy.
"Ahoj," zavolal jsem na něho. "Co tady děláte, chlapi?"
Místo něho odpověděl nagelovaný třicátník, stojící vedle nás. "Ahoj. My jdeme na vrchol!"
"Na jaký vrchol?" Zděsil jsem se.
"No, nahoru, tady na ten kopec!" Třicátník máchl rukou směrem, kterým jsem se hodlal vydat i já.
"A to máte jako rozcvičku. Snad nechcete jít takto. Nebo jste trénovali?"
"Neee," mávl rukou, zakroutil hlavou a oběhl dvě kolečka kolem svého auta. "My tak půjdeme nahoru. Polonazí. Jako chodí ten machr na severu. Každý den se svlékne do půl těla a jde. Už je mu myslím sto roků, či co. My to dokážeme taky, fotříku."
Otočil se a zařval na ostatní. "Chlapi, jdeme! Dobrodružství nečeká!" Mávl směrem ke kopci a vyrazil. Buď celou akci sám vymyslel nebo jí řídil. Někteří měli na hlavě alespoň nasazené čepice, jejich velitel ne. Asi proto, aby dělal dojem na ostatní svým vystylovaným a nagelovaným účesem, kvůli kterému určitě musel chodit do kadeřnictví každý týden.
Lekl jsem se, protože plácající se dlouhán vykřikl: "Porazíme pána hor!" Mobilem si přitom pořídil selfie.
Přes drkotající zuby se někteří začali chechtat. "Ty jsi blbej," zhodnotil dlouhánův slovní výlev velitel. No, mě v této odvážné skupině "blbej" připadal úplně každý.
Polonaháči se rozběhli. Není divu, jedině rychlý pohyb je mohl zahřát. Vyrazil jsem za nimi pevným krokem svým tempem. Místy jsem obcházel kaluže s tenkou vrstvou ledu, kterou tlupa přede mnou rozdupala. Jejich křik mizel kdesi vpředu a já si v poklidu mohl užívat přírodu kolem sebe. Naštěstí sem tolik lidí nejezdí. Dole je málo místa k parkování a drkotat se vlakem z větších měst trvá docela dlouho.
Asi po deseti minutách začaly poletovat vzduchem malé bílé tečky, které se časem zvětšovaly. Šlo o sněhové vločky. Nabývaly pomalu na objemu. Zvyšovala se i hustota a intenzita jejich padání a teplota spadla minimálně o dva stupně dolů. Za chvíli se přidal vítr. Tvořil různě velké víry a občas nárazově vrhl chumel vloček, kam se mu zachtělo. Když se mi na obličeji rozplácl zmrzlý a mokrý koláč, vytáhl jsem z batohu pláštěnku a nasadil si kapuci.
V jednom nárazu vítr přinesl zvuk meluzíny. Než mi došlo, že jde o nesmysl, protože komín široko daleko nikde nebyl, na okraji jehličnatého lesa jsem uviděl zdroj hluku. Nebyla to meluzína, ale skučení, které vycházelo ze skupiny polonahých mladých mužů. Zrychlil jsem krok a během chvíle stál vedle nich.
"Proč se proboha neschováte a stojíte tady na větru?" zeptal jsem se.
Nagelovaný velitel, který měl účes pokrytý bílými vločkami, odmítajícími roztát, měl ruce založené na prsou. Klepal se a drkotal zuby. Otevřel ústa: "Aby nás tady někdo našel. Pomoc..." nedopověděl.
Rozhlédl jsem se dokola. Zrzek stál u smrku a snažil se s několika dalšími zamotat do větví plných píchajícího jehličí. Anorektický dlouhán, který tolik toužil porazit pána hor, modral. Nevypadal, že by mu byl schopen něco říci, kdyby ho opravdu potkal. Ostatní na tom o moc lépe nebyli.
Všechny jsem zavedl na závětrnou stranu kopce. Na jeho úpatí byla prohlubeň, do které se vlezli všichni, včetně mě. Potom jsem zavolal horskou službu a přes aplikaci v mobilu určil naši polohu. Službu konající člen, zvyklý zřejmě na ledacos, si ani nezanadával, že budou muset vylézt do takového počasí. Jenom se divil, když jsem pořád zdůrazňoval, ať vezmou minimálně dvanáct dek.
Většinou chodím připraven, takže jsem za chvíli rozdělával oheň s pomocí útrob krabičky poslední záchrany a suchého mechu vyhrabaného pod stromem. I s vědomím, že se nacházíme v chráněném území, stav některých výletníků se totiž stával zoufalým. Všichni se shlukli kolem ohně. Tři, kteří byli v nejhorším stavu, měli na sobě moji bundu, svetr a pláštěnku. Tísnili se u sebe a zahřívali těly jeden druhého. Kdyby seděli, možná by vypadali jako dvanáct měsíčků. Takto ledoví muži připomínali spíše dvanáct hochů, kteří se mají společně fyzicky hodně rádi. Testosteron z údolí byl fuč, dávno roztál ve šmoulí zmrzlinu.
Horské službě netrvalo dlouho nás najít. Náš vrcholový tábor se nacházel u místy zpevněné lesní cesty, necelých pět kilometrů od parkoviště u vlakového nádraží. Za chvíli záchranáři balili muže z ledu do dek a odváželi z nehostinného místa hor. Popadl jsem batoh a pokračoval po své trase dál na vrchol kopce,
Nedávno se na jedné sociální síti objevil článek s fotografií německého horolezce, který slezl druhou nejvyšší horu Pákistánu. Ta se jmenuje Nanga Parbat a jde také o devátý nejvyšší vrchol světa. Snímek s oběma byl pořízen profesionálním fotografem a upraven v nejmodernějším počítačovém programu. Horolezec vypadal jako vzor dokonalého muže, hodně hollywoodských herců by mu mohlo závidět. Chlapskou tvář měl ošlehanou větrem. Pro focení se svlékl do půl pasu a odhalil nádherné svalnaté tělo. V článku s ním přepsali rozhovor, v kterém mluvil o otužování, slézání hor v kruté zimě, nocování ve sněhu, apod.
Možná ho zahlédl někdo z party mladých odvážlivců, který o něm pověděl ostatním. Společně se rozhodli, že budou jako on. Jenže jejich konání mělo malý háček.
Japonští samurajové měli metodu, kterou cvičili své dovednosti. Každý den udělali krůček, který je posunul o malinkatý kousek dopředu. Za mnoho let dosahovali neuvěřitelné dokonalosti. Jejich výsledky jsou důkazem, že člověk dosáhne téměř čehokoliv. Úspěch však vyžaduje tvrdou práci, trpělivost a každodenní odříkání si požitků, které zažívají ostatní. I u otužování a slézání malých kopců. Žádné: hop na kozu a je to.
Zkrátka do cíle se nedá vpadnout hned po startu.
Úvodní fotografie z Pixabay.com:
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
Jan Šik
Láskyplné hřbitovní poznání s hezkými slovy pro milovaného
Svým nejbližším říkáme tak málo hezkých slov. Abychom k tomuto poznání došli potřebujeme buď čas nebo náhlou událost. Třeba smrt.
Jan Šik
Muž, který své přítelkyni nedokázal říci ne
Pokaždé nenalezne muž odvahu k tomu, aby si vyřešil svoje problémy. Třeba, když chce utéci před ženou. Občas se však najde někdo jiný.
Jan Šik
Nespravedlivá výměna provedená odpornými šmejdy
Pokud vás má někdo nahradit, budete z toho špatní. Zvláště, když se dozvíte, že s vámi už nikdo a nikde nepočítá. Co potom uděláte?
Jan Šik
Kdo jsou oběti zla?
Prosincová střelba na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze měla jeden efekt. Vytvořila atmosféru, v které se jisté osoby odhalují v plné nahotě.
Jan Šik
Laskavý anděl a fólie na displej mobilu s drobky makové laskominy
Určitě každý z nás ve svém životě potkal laskavého člověka. Takového, který svůj skutek dokáže udělat pro druhého nezištně a bez postranních úmyslů. Prostě jenom tak.
Jan Šik
Kauza psychiatr: Kdo za ni může?
V současné době čelí známý český lékař Jan Cimický obžalobě ve věci skutků se sexuálním podtextem. Tato aféra něco vypovídá nejenom o něm.
Jan Šik
Analýza policejní akce očima čtenáře detektivek
Čtenáři detektivek dokáží detaily zločinu rozebrat na šroubky. Zvláště toho na filosofické fakultě, který se odehrál v předvánočním čase loňského roku.
Jan Šik
Věštba pro rok 2024: Hodně budeš někde
Co nás jednou čeká by chtěl vědět každý. Proto buďme rádi, když potkáme někoho důvěryhodného, kdo nám naši budoucnost předpoví.
Jan Šik
Až se rozsvítí vánoční hvězda
Temné dny těžce padají na lidskou duši. O to hůře, když se k tomu přidá počasí, které je spíše dušičkové než vánoční. Všechno zlé však jednou skončí.
Jan Šik
Hnědá olympiáda Berlín 1936 - špičkový atlet Jesse Owens
Osudy některých sportovců připomínají pohádkové příběhy. Ale často tento dojem vzniká jenom při pohledu zvenku. Podobně jako u naleštěné krásy, v jejímž nitru se ukrývá zlo.
Jan Šik
Národní proticukrová centrála dětem nepomůže
Jakákoliv policie na světě nikdy neporazí obchod s drogami. Dokud bude existovat poptávka, je jakýkoliv boj proti nim marný. Nejde však jen o tvrdé drogy.
Jan Šik
Kdo byl balíkový hrdina?
Vzpomínka na osmnáctiletého židovského studenta, kterého popravili nacisté. Jeho velký příběh může být inspirací i pro dnešní a budoucí generace.
Jan Šik
Mamánek, který si moc rád povídal se svou maminkou
Přehnaná péče o dítě bývá především doménou matek. Neuvědomují si, že život jejich potomka po letech nemusí skončit vůbec dobře.
Jan Šik
Ponižovaná dívka s kousanci na krku
Zastrašování vysává z obětí energii a bere jim zdraví a důstojnost. K tomu nejhoršímu patří šikana na pracovišti.
Jan Šik
Čtyřkačkový hošek a drsný řidič autobusu
Drzost současných mladších generací prý nezná hranic. V některých případech však tato může být signálem, že se v budoucím životě rozhodně neztratí.
Jan Šik
Dívka jedoucí v metru a zapáchající čerstvě vykopanou hlínou
Občas potkáme v životě někoho, s kým bychom chtěli kráčet po společné cestě. On jen na chvíli vyjeví svou pravou tvář a všechna naděje je pryč.
Jan Šik
Hrabošení v obchodním centru s módním troubou
Má-li muž doprovodit partnerku či manželku do obchodního centra za účelem nákupu oblečení, jde o hrdinský čin, který se podobá sebevražedné misi.
Jan Šik
Skvěle poskytnutá služba hodinového manžela
V záchvatech slabosti muž ženě slibuje. Potom zapomene a pak zase. V reakci na situaci ženě nezbývá než volat o pomoc. Ta bývá poskytnuta v překvapivě větší kvalitě, že se očekávalo.
Jan Šik
Záhada sežrané oplatky
V domácnostech dochází k záhadám. Občas se ztrácí nebo naopak přebývají věci různého charakteru. Takové události se neobejdou bez konfliktů v manželském soužití.
Jan Šik
Cizí kalhotky pod manželskou postelí
Skoro každý muž jednou za čas provede nějakou špatnost. Většinou se však chová jako beránek a tehdy bývá neprávem osočen. Třeba obviněním z nevěry.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 405
- Celková karma 14,99
- Průměrná čtenost 1356x
"Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině". William Blake
Seznam rubrik
- Osobní
- Společnost
- Recenze
- První světová válka
- Druhá světová válka
- Bitvy naší historie
- Fotoblog
- Próza
- Koncentrační tábory
- Tajné společnosti
- Odstřelovači
- Historie
- Křížové výpravy
- Nezařazené