Každý člověk nese životem své jméno. Někdo hrdě a jiný s hlavou sklopenou. Opravdu záleží na tom, jak vážně či směšně zní? Nebo je důležitější, co pro něj i sebe děláme?
Vstoupil jsem do čekárny městské ambulance odborných lékařů. Je vymalovaná na bílo, s dřevěnými lavicemi kolem stěny. Visí na nich několik zarámovaných plakátů letáků, které propagují výrobky farmaceutických firem. V den mé návštěvy silný pach desinfekce na podlahy zvedal žaludek a o to více připomínal, v jakém prostředí se pacienti nachází.
Gastroenterologická ambulance je prostředím dosti depresivním. V té naší slouží pět lékařů, jejichž hlavní pracovní náplní je hledání rozličných příčin bolestí břicha pomocí ukazováčku a všech možných děsivých nástrojů. Strkají je do všech otvorů lidského těla. S výjimkou uší, protože z nich cestu do žaludku žádný vědec dosud nevynalezl.
K lepší náladě v čekárně rovněž nepřispívají zvuky, linoucí se z ordinace. S různou intenzitou a hlasitostí unikají ze všech otvorů. Možná také z uší, i když tím si úplně jistý nejsem. V každém případě, jakmile jsem vstoupil dovnitř, ty moje dostaly pěknou nálož, protože z reproduktoru v čekárně se hlasitě ozvalo: "Pan Veselý, pan Veselý!". Opatrně jsem se posadil na okraj bílé lavice, hned u vchodu, připraven k rychlému úniku. Pan Veselý, který se tvářil smutně, zatím vešel do ordinace.
Zanedlouho se zevnitř ven vyřítil zvuk, podobný probublávání výlevky v umyvadle. Překryl jej přísný hlas sestry, která pacienta Veselého napomínala, že má pevně držet. Prekérní situace vyvolala kapky potu na čele mladíka v modrých riflích, který si své uši zakryl dlaněmi. Vedle něj si nervózně podupkávala asi padesátiletá žena v černém kostýmku, umně skrývajícím její plnoštíhlou postavu. Naproti ní sedící pán středního věku, v krátkých kalhotách a tričku, visícímu přes velké převislé břicho, si občas nahlas vzdychl. Poslední žena v čekárně byla stařenka se žížalím tělem a bílým obličejem. Jediná z nás nevypadala, že by udělala dietní chybu.
Jakmile odešel pryč pan Veselý, vyšla z ordinace sestra a posbírala kartičky zdravotních pojišťoven. Někteří nemocní ji dychtili sdělit své problémy už v čekárně. Ona však jen zvedla ruku, stejně přísně, jako policista ve službě a všichni zmlkli. Nic povzbuzujícího, s ohledem na prostředí, v kterém jsem se s ostatními spolutrpícími nacházel.
Potom se vrátila zpět do ordinace a za chvíli se z reproduktoru nad dveřmi ozvalo:
"Paní Šulínová, paní Šulínová!"
Depresivní náladu v čekárně vystřídal smích. "Ha, ha, ha," smál se mladík, který slyšel hlášení i přes ruce na uších. Žena v černém kostýmku, pravděpodobně manažerka, ze sebe decentně vypouštěla: "Chi, chi, chi." Pán si podpíral ze stran svoje obrovské břicho, aby se tolik netřáslo: "Ho, ho, ho." Já se nahlas nesmál, ale přesně podle lidového rčení jsem rozevíral hubu od ucha k uchu.
Stařenka se žížalím tělem a bílým obličejem se zvedla. Někdo by možná řekl, že takto vypadá stoletý člověk. Přes značně vysoký věk stála vzpřímeně. S nehnutým vrásčitým obličejem se nedívala se doprava ani doleva. Oblečená byla skoro slavnostně, jako kdyby nešla k lékaři, ale na pravidelnou nedělní mši.
Pevným a jistým krokem směřovala do dveří ordinace. Na nás ostatní se dívala shovívavě. Nesla se a tvářila jako pravá dáma. Beze vší pochyb se dalo tušit, že je na své příjmení hrdá.
Jenom ona přesně věděla proč. Její tatínek byl možná legionář, který statečně bránil svou vlast. Nebo člověk, který zachránil topícího se sousedova kluka z rybníka. Či lékař, který za svůj život zachránil spoustu těch cizích. Také mohlo jít o neobyčejně obyčejného otce rodiny, žijícího poctivý život, v kterém zodpovědně vychoval několik dětí.
Jen určitě nebyl politicky exponovanou osobou. O žádném Šulínovi mezi politiky jsem totiž nikdy nic neslyšel.
To činy dělají člověku jméno. Jen na nich záleží, zda na svá příjmení můžeme být hrdí.
Píseň Jména, zpívá Lešek Semelka. Zdroj: YouTube.cz
Úvodní fotografie z Pixabay.com:
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
