O člověčím egu, které málem spadlo s letadlem

Ego je nedílnou součástí lidské duše. Málokdy ho umíme správně používat, většinou jenom neúčinně krotíme. Jsou ovšem okamžiky, v kterých jde o život...

Díval jsem se z kulatého okénka ven, když se vpředu ozvalo: "Dámy a pánové, věnujte mi prosím pozornost!"

Na začátku uličky, mezi řadami cestujících, stál kapitán letadla. Rovný jako pravítko, mírně rozkročený. Skvěle ustrojený. Uniforma s proužky na rukávech, bílá košile, vázanka a vyleštěné polobotky. Nechápal jsem, proč měl proboha na hlavě čepici? Musel právě vylézt z kokpitu a v něm těžko sedí piloti dokonale ustrojeni. 

Kapitánovo oblečení bylo perfektní, on sám se stejně perfektně netvářil. Nevím, kolik měl let, ale v obličeji se mu rýsovaly hluboké vrásky. Zřejmě šlo o výsledek náročného zaměstnání. Ani zdálky nešlo přehlédnout, že na mu čele stojí kapky potu. Mračil se a jeho ústa se chvěla, když hlasitě a třesoucím se hlasem, sděloval pasažérům zprávu:

"Musím vám sdělit, že našemu stroji dochází pohonné hmoty. Kontrolky ukazují rychlý únik, který z letadla není vidět, patrně se objevila nějaká díra v nádrži mimo dohled. Nebude dlouho trvat a..." Chvíli mlčel, stejně jako byli zticha všichni cestující:"...zřítíme se."

Mezi cestujícími zašumělo. Muž středního věku v modrém saku, který seděl v první řadě, vyštěkl: "Co to jako pro nás znamená?"

Kapitán se na něj divně podíval: "Znamená to, že se zřítíme doprostřed oceánu. Nemáme sebemenší šanci doletět k pevnině a pokusit se o nouzové přistání. Rád bych vám sdělil, že nás po dopadu na vodní hladinu budou hledat záchranáři. Jenže jsme na špatné pozici, takže pomoc dorazí nejdříve za dvě hodiny a to už budeme pod vodou. Není naděje. Rozlučte se mezi sebou i s nejbližšími. Zbývá nám necelých třicet minut." Zakašlal, sundal si čepici a vrátil se zpátky k ostatním pilotům.

Žena na posledním sedadle hystericky zaječela a hned zmlkla. Několik lidí začalo plakat, ženy i muži. Překvapilo mě, že celkově žádná panika nevypukla. Možná kvůli kapitánově přímosti a stručnosti ve sdělení zprávy. Cestující se buď začali mezi sebou objímat nebo si šeptat slova na rozloučenou. Také vytahovali mobily a zkoušeli se dovolat. V prostoru letadla sice šuměly hlasy, ale jinak byl klid. Přišlo mi, že z něho šel větší strach, než ze skutečnosti, že za chvíli zemřeme. Zvláštní, teprve v tu chvíli mi došlo, že smrt je tady a obrazně klepe na dveře. Poslední životní klišé, napadlo mě.

Přemýšlel jsem, s kým se vlastně budu loučit. Měl jsem jen dva vzdálené příbuzné, kteří mě nikdy nenavštívili a já je také ne. Kolem mé osoby sice kroužila spousta kamarádů a kamarádek, ale žádný opravdový přítel. Vlastně...

Před necelým rokem jsem zažil rozchod s jednou ženou. Snad mě doopravdy milovala nebo minimálně měla ráda. Pět let mezi námi fungovalo opravdové souznění. Zdálo se, že jde o lásku na celý život. Jenže najednou všechno skončilo.

Každý vztah je potřeba rozvíjet a posunovat o něco dál. Stačí maličkosti. Hezká slova, kytky k narozeninám, drobné pomoci, malá překvapení. Pokud je život v pohybu, všechno funguje a běží vpřed. Když se zastaví, je konec. Náš vztah se dostal do bodu, z kterého se dál neposunul. Zastavil se a bylo po něm.

Konec byl ošklivý a trval rok. V každém slovu ironie, v každé větě urážka, v každém proslovu snaha o ponížení druhého a dokázání si své vlastní pravdy. Po rozchodu jsem se trápil hlavně sám sebou. Kolik špatných slov jsem dokázal ze sebe vypustit!

V letadle, které mělo každou chvíli spadnout, mě napadlo, že jediný člověk na světě, kterému bych měl v životě naposledy něco říci je ona. Vytáhl jsem z příruční tašky mobil a začal psát:

"Milá Petro,

za chvíli odejdu z tohoto krásného světa, který mi dal Tebe. Miloval jsem Tě a miluji i teď. Naše společné chvíle byly úžasné. Při každém rozhovoru s Tebou, ať jsme ho vedli v kavárně, restauraci či posteli mě ovládla eufórie. Nic a nikoho jiného jsem neviděl a neslyšel. Jenom Tebe. Hlavně Tvoje laskavé oči, v kterých jsem se odrážel jako v zrcadle. Ve mém srdci tlouklo Tvoje srdce a cítil jsem, že v tom Tvém tluče i moje.

Potom se něco stalo. Nevím co, ale je mi líto, že přišel ošklivý konec, který trval dlouho. Mrzí mě, co sis musela prožít a vyslechnout. Bolí to, když si na některé okamžiky vzpomenu.

Prosím, odpusť mi.

Všechna má zlá slova, která Tě urážela a ponižovala. Moje zprávy, které sis četla, možná v marné naději, že se stane zázrak a proměním se ve své staré já. A ty uražené obličeje a úšklebky, které jsi tak nesnášela.

Naše hádky byly o hlouposti a nikdy ne o důležité věci. Přitom nejdůležitější jsi byla právě Ty.

Omlouvám se.

Přeji Ti  dlouhý a spokojený život a doufám, že si najdeš někoho, kdo bude lepší než já. Bylo to s Tebou krásné.

Měj se fajn

Roman."

Dopsal jsem dlouhou zprávu a chystal se ji odeslat, než nám letušky udělí poslední pokyny. Přerušil mě kapitánův hlas. Stál zase vpředu. Tentokrát neměl na hlavě čepici, ani sako. Bílá košile bez vázanky měla rozepnuté knoflíky do půli těla, v podpažích celá propocená. 

"Vážení. Mám skvělou zprávu," skoro křičel a smál se. "Nevím, jak je to možné, ale ty pitomé kontrolky byly vadné, na zpětné kontrole je navíc zkrat. Závadu se nakonec podařilo odstranit. Předtím se nám jevilo, že přicházíme o palivo, ale není to tak. V nádržích je ho dost, abychom se dostali na nejbližší letiště na pevnině, kde přistaneme." 

Cestující začali tleskat a smát se. Muž středního věku v modrém saku, který seděl v první řadě, zase vyštěkl: "Co to jako pro nás znamená?"

Kapitán se na něj podíval: "To znamená mladíku, že přežijeme." Obrátil se znova k ostatním a zvolal: "Omlouvám se za falešný poplach. Technika někdy selže. Všem přeji šťastný let."

Zatímco ostatní cestující hlučeli, já měl prst na displeji telefonu, připravený odeslat zprávu. Najednou mi v hlavě začaly vystupovat vzpomínky, jako auta řítící se z mlhy na dálnici.

Jaká hnusná slova říkala ona mě. Používala nejhorší ženskou ironii, kterou ze mě dělala hlupáka. Občas mě zesměšňovala před kamarády. Nedodržovala sliby. Kašlala na mě. Ne, ona si takový dopis nezaslouží. Nemám se jí zač omlouvat.

Na všechno špatné, čeho se dočkala ona ode mě, jsem okamžitě zapomněl.

Odsunul jsem virtuální tlačítko ODESLAT a zmáčkl VYMAZAT ZPRÁVU.

Člověk dostal do vínku ego, aby ho posouvalo dopředu a poskytovalo mu přiměřenou ochranu před tlakem okolí. Místo toho ho využívá ke každodenním půtkám o bezvýznamné hromádky trusu, které mu do života trousí hovnivál. 

Je zvláštní, že negativní projevy vlastního ega dokážeme účinně potlačit jen v opravdu důležitých chvílích. Třeba v takových, v kterých jde o život. 

Psáno pro iDNES.cz

Xindl X, Mirka Miškechová, Cudzinka v tvojej zemi. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/