Před časem jsem četla o tom, že po válce byly plné léčebny lidí, kteří zvládli koncentrák, vrátili se domů a tam se začali dozvídat, kde a jak skončili jejich blízcí.

Nic ve zlém, ale sám jsem na tu Vaši "jednu skupinu," se zmíněnými výroky jako "Ti mladí vůbec nezažili, co znamená skutečné duševní utrpení." nebo "Přál bych jim válku, to by teprve viděli!" atd. opravdu nikde nenarazil.

Taky jsem nic podobného nečetl a upozorňovat na tento fakt krátce po hrůzné zkušenosti nepokládám za vhodné. Je dobře, že už tři generace nepoznaly v našich končinách válku, skutečnou bídu, hladomor a jedna generace mladých nepoznala ani co je vojna. Zároveň ale také platí, že jsme všichni tím zhýčkáni a v případě, že by něco takového nastalo, hůře se s tím budeme vyrovnávat než ti, kteří se do toho narodili a pro které to je běžné životní prostředí.