Monte Cassino: Hrdinové

Máme o nich často idealizované představy z knih nebo filmů. Vojenské hrdinství má základ ve vztazích mezi obyčejnými vojáky, kteří bojují vedle sebe. Jedno v jaké době nebo v jaké armádě. Svoje činy nedělají kvůli medailím. 

Německý podplukovník Julius Schlegel zachránil z kláštera Monte Cassino množství knih a uměleckých předmětů. Za takové činy se medaile udělují výjimečně, protože je řada lidí nepovažuje za nic hrdinského. Jenže hrdinství je i udělat něco jinak než všichni ostatní a bez vědomí nadřízeného. Podplukovník za odvážnou organizaci odvozu památek mohl přijít o život, protože dělal něco, k čemu nedostal rozkaz:

Velitel oddílu údržby tankové divize Hermann Göring podplukovník Julius Schlegel dne 14. října 1943 navštívil opata kláštera Monte Cassino a navrhl mu, že zajistí odvoz vzácných uměleckých předmětů, tak aby byly v bezpečí a neutrpěly újmu z důvodu blížícího se útoku spojenecké armády. Přes počáteční nedůvěru představeného kláštera se mu podařilo převést do Říma na 120 nákladních automobilech 70 000 výtisků vzácných knih, 1 200 originálních archivních dokumentů a 187 beden, které obsahovaly takové skvosty jako obrazy Leonarda da Vinciho, Tizianova, Raphaelova, Tintorettova či Breughelova. Zachránil tak pro další generace díla nevyčíslitelné umělecké a historické hodnoty. Všechno naplánoval a provedl bez vědomí svých nadřízených. Po válce ho Spojenci zatkli a věznili pro loupež památek, naštěstí ho zachránila svědectví mnichů kláštera. 

Podrobnosti se dočtete v článku Monte Cassino: Odvážný čin, odkaz:

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=641435

Hrdinský čin nemusí být jen o oběti pro druhé. Někdy může člověk zachránit sám sebe a jeho chování může být také hrdinské. Tato událost je z průběhu operace SHINGLE:

22. ledna 1944 se z druhého břehu řeky Rapido, po jejím neúspěšném přechodu, vracel zdecimovaný 1. prapor 141. pluku 36. pěší divize Texas. Byl mezi nimi voják, který se vyplazil se zraněnou nohou z narychlo zbudovaných okopů při útoku. Od kotníku dolů mu držela jen na kůži, avšak rána moc nekrvácela. Žár výbuchu jí zatavil tepny. Voják se plazil a odrážel jednou nohou, zuby nehty se dral ke svým. Několikrát omdlel, než dorazil k řece vzdálené 400 metrů. Převalil se do ledové vody a nějak přeplaval na druhou stranu. Vyšplhal se na strmý kamenitý břeh a odplazil dalších 400 metrů, než ho našli saniťáci. Na obvazišti dostal ošetření a horkou kávu. Když ji dopil, tak řekl: "Ta noha je pryč, doktore. Já to vím. Jak jsou na tom další kluci?" Bylo mu dvacet let a na svůj osud nenaříkal.

19. ledna 1944 americká 36. divize Texas přecházela řeku Rapido v rámci operace SHINGLE. V krvavém střetu ukázal štábní seržant Thomas E. McCall, s jakou vůli a odhodláním dokázali Američané ve II. světové válce bojovat a vítězit. 

Štábní seržant Thomas E. McCall útočil v čele roty "F" 2. praporu 143. pluku s ostatními Texasany. Osobní statečnost toho dne nemohla stačit, přesto se drali pořád dopředu s neuvěřitelnou odvahou. Ocitli se v křížové palbě dokonale postavených německých kulometů a američtí vojáci padali v řadách jako při přehlídce. Seržant Kirby z této jednotky vzpomínal na jednoho vojáka, jehož tělo kulky hnaly jako plechovku. Toho dne, kdo z útočících jednotek přežil, byl minimálně jednou zraněn. V těchto podmínkách štábního seržanta Thomase E. McCalla ostatní naposledy spatřili, jak se vzpřímený blíží k německým zákopům a střílí z kulometu od boku. Posmrtně obdržel nejvyšší americké vyznamenání: Kongresovou medaili cti.  

25. ledna 1944 v průběhu operace SHINGLE marocká divize 2. pěší divize Francouzského expedičního sboru potvrdila svoje zkušenosti a výcvik v obtížných podmínkách střetu o Monte Cifalco. Důstojníci 4. pluku tuniských střelců byli stejně tvrdí, jako vrcholek, o který bojovali. Tento příběh se sice jeví jako válečný film plný patosu, ale byl takto zapsán.

Vojákům 9. roty kapitána Denéeho se podařilo dobýt téměř všechna německá bojová postavení. Když pronikli na vzdálenost 100 metrů od vrcholu, kapitán dostal kulometnou dávku do prsou a utrpěl těžké zranění. Doplazil se k radiostanici, jejíž obsluha padla a zachrčel do ní, že předává velení nadporučíku el-Hádimu. Stačil ještě ujistit nadřízeného, že jeho vojáci to dokáží. Nadporučík el-Hádí okamžitě vyskočil a se zbytkem roty vyrazil vpřed. Německý protiútok je sice vrhl zpět, ale nadporučík boj nevzdal. Vztyčil se a znova rotě zavelel. V tu chvíli měl předloktí utržené výbuchem granátu. Rota se ve skupinách po těžkém boji dostala nahoru a nadporučík el-Hádí utrpěl další zranění, tentokrát smrtelné, když ho do trupu zasáhla německá dávka z kulometu. Zakřičel ještě na vojáka vedle sebe: "Ty, vystřel světlici!" Potom zvedl hlavu, zvolal: "Vive la France!" a padl mrtev na dobytý vrchol. 

30. ledna 1944 pokračuje operace SHINGLE. U Cisterny bojují pluky americké 3. pěší divize. Na jejich neúspěchu na tomto místě nemohlo nic změnit, ani hrdinství amerických vojáků. A také zdravotníků. Zdravotníci patří mezi nejvíce odvážné muže. Vydávají se na ta nejnebezpečnější místa, aby zachraňovali jiné:

V tento den, necelých třicet metrů od německých linií, zůstali ležet dva američtí vojáci, kteří byli zraněni při pokusu o zteč německých postavení před osadou Carano. Dva jiní pěšáci se pro ně pokusili doplazit, spustila se však na ně tak silná nepřátelská palba, že se museli vrátit. Pak to zkusil jeden zdravotník, ale byl rovněž zraněn a zůstal ležet mezi liniemi. Sanitní ošetřovatel roty, vojín Lloyd C. Hawks, se přes zuřivou palbu z pušek a kulometů plazil 50 metrů a svému kolegovi poskytl první pomoc. Pak se vydal k oněm dvěma vojákům. Německá kulka z kulometu mu srazila přilbu a na chvíli ho omráčila. Když se probral, doplazil se dál ke dvěma raněným. Každému dal injekci morfia. Toho, který byl zraněný těžce, odtáhl do 25 metrů vzdálené prohlubně. Pak se vrátil zpět pro dalšího. Když k němu dorazil, musel se na chvíli zvednout, aby si připravil obvazy. V ten okamžik dostal zásah kulkou do stehna. Další zranila jeho předloktí tak, že ruka mu jen bezvládně visela. Přesto se mu podařilo i druhého muže odtáhnout do prohlubně, která však byla příliš malá pro tři. Po dalším ošetření obou mužů ji proto přes silnou palbu opustil a vydal se zpět ke své linii. Byla vzdálena 75 metrů. Teprve, když se dostal do zákopu své roty, omdlel. Za mimořádné hrdinství obdržel Kongresovou medaili cti.

Bojovali za strašný a nelidský režim. Přesto nešlo jen o fanatiky. Nasazovali často svoje životy za kamarády. Všichni nepáchali válečné zločiny a většina se dokázala s respektem chovat k nepříteli, stejně jako to dokázal on.  Ostatně jejich odvahu a houževnatost často oceňoval i vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Alexander. Podmínky německých vojáků byly stejné jako u Spojenců. A jak uvádí autor knihy Monte Cassino Jaroslav Hrbek, jejich vzpomínky byly ozvěnou těch spojeneckých. Tato je ze spojenecké operace DICKENS, z průběhu bojů o město Cassino:

Parašutisté, kteří celé týdny nezažili nic než špinavé úkryty v rozvalinách a kteří viděli jak celá družstva nebo čety ve vteřině smetly spojenecké bomby nebo dělostřelectvo před jejich očima, přestávali vnímat realitu. Přesto byla jejich morálka neuvěřitelně vysoká. Při střídání pozic často přecházeli volným prostorem a ani se nekryli. Jeden z nich prohlásil:"To, čím zde procházíme, se nedá popsat. Nic podobného jsem v Rusku nikdy nezažil. Ani vteřina klidu, jen strach, hrůza, smrt a prokletí. Kdy opět nastane den, kdy se budu moci věnovat své ženě a děcku a radovat se z ptáků a květin? Úplně to stačí na to, aby se tady z toho člověk zbláznil." Všichni němečtí vojáci, kteří strávili minimálně 14 dní ve městě Cassino, automaticky obdrželi Železný kříž.

Do bojů zasáhla i zvířata. Například množství soumarů, kteří přenesli v mimořádně obtížných podmínkách spoustu munice, zbraní, min, granátů, potravin, výstroje a dalšího logistického zabezpečení. Řada jich zahynula, například se zřítili s těžkým, neforemným nákladem do propasti z pěšiny ve skále nebo je zasáhl nepřítel nebo vlastní vojáci, často i omylem. Jejich ztráty nikdo nepočítal, stejné to bylo s koňmi například na východní frontě, kde jich zahynuli statisíce. Jedno zvíře u Monte Cassina bylo výjimečné a byl to medvěd:

V dubnu 1942 vojáci II. polského sboru, jehož část se právě formovala v Palestině, koupili od jednoho chlapce, který procházel kolem kolony vozidel, malé medvídě. Dostal jméno Wojtek. Dobře se o něj starali a medvěd rychle rostl. Prý rád pil pivo a dokonce kouřil cigarety. Britské velení zvířata nestrpěla, ale Poláci si poradili, přijali Wojteka jako vojáka do armády a povýšili do hodnosti desátníka. V roce 1944 u Monte Cassina, když vojáci tahali těžkou dělostřeleckou munici, k překvapení všech Wojtek najednou vstal. Zvedl a přenesl půlmetrákovou bednu. Později prý dopravoval munici pravidelně. Medvěd nosící dělostřelecké granáty se stal znakem jednotky. Po válce zemřel v zoologické armádě u Edinburghu ve Skotsku, kam se dostal s částí polské roty. Na medvěda se dožil vysokého věku 22 let.

Zdroj: http://www.stoplusjednicka.cz/medved-wojtek-nemotora-od-monte-cassina

Příště: Monte Cassino: Zapsáno

Zdroje:  

Kniha Bitva o Monte Cassino, autor Janusz Pialkiewicz, rok vydání 2005;

Kniha Monte Cassino, autor Jaroslav Hrbek, rok vydání 1993.

Youtube.cz, "Velké bitvy historie-Monte Cassino 1944"