Koncentrák Buchenwald XVII: Lhostejná smrt

11. listopadu 2018

V krematoriu skončila životní pouť mnohých vězňů. Jejich popel zůstal na společné hromadě. Za čas byla těm, kteří přežili, všudypřítomná smrt lhostejná.

Na úplném počátku existence tábora se mrtvoly odvážely do krematoria ve Výmaru. V dobách, kdy řádily epidemie, komanda házela těla na hromady dříví v lese a pálily je. Výmar po čase přestal stíhat a velení tábora rozhodlo o vybudování vlastních pecí. Kousek od Appellplatzu, nedaleko hlavní brány. Jako první byla provizorně použita armádní polní pec ukradená československé armádě. Krematorium se stavělo ve spěchu a proto jej vedení tábora nechalo několikrát přebudovat. Z původně zamýšleného otopu olejem se nakonec topilo koksem. Místo plánovaných čtyř pecí jich nechalo vedení tábora vybudovat devět. V průběhu času se ukázalo, že nestíhaly ani ony. V každé peci se daly spálit dvě mrtvoly. Do provozu bylo krematorium uvedeno v létě roku 1941.

Zařízení se skládalo z budovy márnice a baráku s pecemi a rošty. Součásti márnice byla pitevna, kde se těla rozřezávala. Důvody byly dva. První, zda v žaludku nebo ve střevech nejsou drahokamy, šperky nebo jiné cennosti. Druhým důvodem bylo využití některých lidských orgánů, které se předávali na patologii k dalšímu zpracování. Tam se vyráběly kostry a zpracovávaly některé součásti lidského těla. Například se preparovaly hlavy, z tetovaných těl se stahovala kůže pro výzkumné účely, mozky se nakládaly do lihu, apod.. Patologie vedla s těmito artefakty rozsáhlý obchod, který po válce zkoumaly vyšetřovací složky americké armády. Jejich účelem bylo vedení procesů proti nacistickým zločincům. V pitevně rozřezání těla neprováděl lékař, ale určený vězeň. Dva roky před osvobozením jím byl Čech, premonstrát Josef Tyl z Nové Říše u Telče.

Ze spálených těl zůstávaly hromady popela, často se zbytky lidských kostí nebo zubů. Popel se rozsypával například na polní cesty nebo ho vězni házeli do řeky. Někdy také pro něj vykopali hluboké jámy. Občas byl využíván jako hnojivo na polích, což svědčí o tom, že sedláci z okolních vesnic museli mít alespoň částečnou představu o tom, k čemu koncentrační tábory slouží a co se v nich děje. Bohatou fotogalerii z buchenwaldského krematoria si lze prohlédnout na Wikimedia commons na následujícím odkazu: https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Buchenwald_crematorium

Budova s pecemi měla podsklepení. Tam se nacházely dvě velké místnosti, na jejichž zdech visela řada velkých řeznických háků na maso. Nad úrovní podlahy byla otlučená omítka podél celé zdi od toho, jak lidé, které pověsili na hák a kteří ještě nebyli úplně mrtví, kopali ve smrtelných křečích nohama. Kdo žil, když ho přinesli, toho dotloukli esesáci dřevěnou palicí. Hned u krematoria stálo zařízení, které vypadlo jako šplhadlo a průlezka pro děti. Šlo o šibenici, která stála tak blízko proto, aby se mrtvoly nemusely přenášet daleko. Když stáli vězni nekonečné hodiny na Appellplatzu, promrzlí, promoklí nebo v horečce, vdechovali černý čpavý kouř, který na tábor padal z nízkého komína. Krematorium je tak neděsilo, jako jim spíš připomínalo kým jsou a jak mohou skončit.

Prach ze spálených těl si v jednom období mohli pozůstalí mrtvého vyzvednout nebo nechat poslat domů. Většinou to probíhalo tak, že když přišla žádost, esesák houkl na vězně z komanda. Ten si vzal určenou nádobu a zašel za krematorium. Z hromady, na kterou se sypal popel ze spálených těl, nádobu zaplnil. Jako v ostatních táborech, tak i v Buchenwaldu se s popelem nakládalo stejně. Buď se vsypával do nějaké řeky nebo jej němečtí sedláci používali jako hnojivo. V krematoriu pracoval kápo se čtyřmi vězni. Kápo měl značku zeleného trojúhelníku, šlo tedy o zločince. Dva pomocníci pracovali u pecí a jeden ve sklepě v katovně. Další vězeň prováděl pitvy. Součástí osazenstva byli tři dozorci SS. Vězni v krematoriu dostávali různé výhody, například výrazně lepší stravu.

Představu o práci sonderkommanda vám může dát maďarský film z roku 2015. Jmenuje se Saulův syn a pojednává o Židovi Saulu Auslanderovi. Tento příslušník zvláštního komanda chce uprostřed chladného a nelítostného procesu zabíjení, běžícímu v Osvětimi, důstojně pohřbít vlastního syna. Film líčí prostředí vyhlazovacího tábora jako chaotickou a zároveň bezchybnou továrnu na smrt, jejíž chod musí udržovat sami vězni.

Jenže po čase s nimi naložili stejně jako se sonderkommandem. Jejich příslušníkům se také říkalo Geheimnisträger, Tajemství znalý. Tito vězni se zvláštním statusem pracovali ve vyhlazovacích táborech v plynových komorách, které čistili po jejich použití. Mrtvé pak odnášeli do pecí a spálili nebo zahrabávali do hromadných hrobů. V určitých časových intervalech členy sonderkommanda esesáci popravili a nahradili novými vězni. Pece v Buchenwaldu byly rok před válkou tak vytížené, že nestíhaly mrtvoly spalovat. Ležely na hromadách před krematoriem a po čase to bylo všem jedno, dokud nevypukla nějaká epidemie. Všem to bylo jedno, dozorcům i vězňům. Pokud se totiž člověk každý den setkává se smrtí, je mu lhostejná. V moderní vyspělé společnosti z ní panuje úzkostný strach. O tom u většiny současné populace svědčí přehnaná péče o vlastní zdraví nebo skoro až posedlost vlastním bezpečím. Skutečnost, že někomu může být smrt lhostejná, si dnes představit nedokážeme.

Příště: Koncentrák Buchenwald XVIII: Zestárlé děti

Předchozí články série:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

http://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=657218

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=660524

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=669649

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668122

Další informace o Ilse Kochové lze najít v článku ze série Dozorkyně smrti:

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552698