Muž, co mu lhala žena, která pořád ťukala do mobilu

14. 09. 2019 18:00:00
Lež je podvodem na druhém. Slizká a podlá slova, která se mnozí pokouší omlouvat, kvůli svému špatnému svědomí. Je těžké nedat nic najevo, když člověk ví, že ten druhý lže.

Kousek ode mě seděli muž a žena, asi čtyřicátníci. Oba byli oblečení v jednom typu manažerské uniformy. Muž měl na sobě černé sako s tmavě červenou kravatou a žena bleděmodrý kostýmek. Jejich obličeje by vyzdobily výkladní skříň každého korporátu. On, trochu kulatý obličej, lehce nagelované černé vlasy a dohladka oholen. Ona, trochu špinavá blondýna s jemnými rysy a decentní rtěnkou. Oba stříbrné mobilní telefony před sebou na stole připravené k akci, podobně jako nabité pistole. A opřené tašky s notebooky u nohou stolu. Možná spolu pracovali v jedné firmě, možná ne. Na stole před nimi stála váza s obrovskou kyticí růží, kterou muž vyjádřil ženě svou lásku.

Číšnice mi přinesla vídeňskou kávu s kopcem umělé tuhé šlehačky z nějakého spreje, který vypadal jako pěna na holení. Barva tekutiny v šálku se začala pomalu měnit z černé na bílou. Rychle jsem si vzal lžičku, nabral trochu šlehačky a ponořil ji do kávy. Hned zase ven a potom do pusy, dokud měla ještě trochu pevnou konzistenci. Nic moc. Vídeňskou si dávám, jen když kavárna nemá dobré zákusky. V této měli pouze kus nějaké zamražené dobroty se záruční dobou dva roky. Fuj. Děkuji, nechci.

Tady jsem byl poprvé a patrně naposled. V pět odpoledne a na zahrádce neseděla ani noha, protože slunce do ní pařilo s největší intenzitou. Slunečníky bez naklápění ji stínily maximálně do oběda. Dalo se sedět jedině uvnitř, kde jela celkem rozumně nastavená klimatizace. Snad jediná pozitivní věc. Místnost neměla žádný styl ani výzdobu, pokud nepočítám dva zaprášené obrazy s krajinkářskou tématikou, každý v rámu jiné barvy. Stolky byly natlačeny blízko u sebe a když někdo vstával, soused vedle se musel se židlí trochu šoupnout, aby se vůbec dalo kolem něj projít.

Kupodivu zde bylo plno. Asi z toho důvodu, že vedle kavárny stála obrovská budova sociální správy s množstvím úředníků a úřednic, kteří si tady po práci přišli popovídat s partnery, přáteli nebo kolegy. Tísnil jsem se na kraji místnosti u stolku pro dva a v duchu si nadával, proč do těch kaváren vlastně chodím. V ruce jsem držel knihu povídek amerického spisovatele v šedém obalu, kterou jsem dostal před několika dny jako dárek a vypadalo to, že si čtu. Jenže moje soustředění se pomalu ztrácelo. Kavárna šuměla hlasy, které se místy navzájem přehlušovaly a rušily. Přesto, co si kdo povídá u vedlejšího stolu nešlo neslyšet.

"Neptej se na nic a neuslyšíš žádnou lež." Charles Dickens, anglický spisovatel 1812-1870

"Jsme spolu dvacet let a bylo nám fajn, ne?" říkal vážně muž. "Jistě," přikývla žena a usmála se, "mám tě ráda." Přivoněla k růžím a přivřela oči s mírně frivolním výrazem. Přitom si vzala do ruky mobilní telefon, odemkla ho prstem a začala do něj něco ťukat.

V duchu jsem se červenal, že poslouchám. Ale před chvílí jsem si četl na mobilu zprávy z domácí politiky a po nich se mi zdálo jako dobrý nápad, poslechnout si alespoň na chvíli něco hezkého. Nešlo o žádné cílené šmírování. Chvíli si povídali, o dětech, dovolené, co si kdo koupí za čtvrtletní odměny. Každou desátou větu přerušovalo hlasité cink v telefonu ženy, které oznamovalo příchod nějaké zprávy. Na každou reagovala ťukáním do displeje. Mezitím občas zvedla hlavu, něco muži odpověděla, přikývla, usmála se nebo se napila kávy či vody. Stíhala hodně věcí zároveň.

Najednou se muž zvedl. "Musím na záchod," vypadlo z něj omluvně, otočil se a zamířil k příslušným dveřím. Ještě do nich nevešel, když žena začala někoho vytáčet. Přiložila telefon k uchu: "Ahoj, miláčku. Teď odešel, mám jen minutu. Povídej. Kde?" Ruku si dala pod bradu a loket opřela o stůl. Chvíli mlčela a poslouchala. Potom neznámému na druhém konci spojení odpověděla: "Ano, zlato, uvidíme se tam. Miluji tě. Pa pa pa." Položila mobil na stůl právě včas. Její partner se vracel z WC ke stolu. "Vystřídám tě," pronesla a vyskočila energicky ze židle.

Po jejím odchodu muž změnil výraz obličeje. Předtím se usmíval. Teď jen smutně pozoroval mobil, který jeho žena nechala na stole. Nedotkl se ho. Muž si vzdychl. Seděl se svěšenými rameny a přemýšlel. Zahlédl jsem jeho oči a lekl se. Všechno, co měl v srdci, se tlačilo ven. Jako kdyby měl kolem krku černé a těžké závaží, které ho táhlo dolů, až do žaludku. Vypadal, že uvnitř sebe sevřený sténá tiše bolestí a žárlivostí. Jen hlupákovi by nedošlo, že musí vědět o jejích záletech. Zhroutil se na židli, dokud nepřišla.

"Ztratit lásku je strašné. Lže, ten kdo říká, že smrt je horší." Bob Marley, jamajský zpěvák, 1945-1981

Stála nad ním. "Zaplatíš?" Narovnal záda a usmál se. "Ano." Sklonila se a políbila ho na rty. Dostal ze sebe: "Běž si pro auto a jeď, dorazím za chvíli domů." Odpověděla: "Ano, zlato, uvidíme se tam. Miluji tě. Pa pa pa." Kopec šlehačky byl už dávno v mé kávě rozpuštěný. Spolu se čtyřmi cukry, které jako by v ní nikdy nebyly.

Lží je ve světě tolik, že jsou jako zrnka písku, která víří ve vzduchu. Máme je ve vlasech, v očích či uších, takže je často nevidíme ani neslyšíme. Když je písku moc, zaplní nám pusu a hrozí, že se zadusíme. Nejhorší ze všeho je, když nás přepadne písečná bouře.

Uprostřed písečné bouře stál muž od vedlejšího stolu. Možná chtěl počkat, až se přežene. Nebo se v ní choval zbaběle nebo hloupě a chtěl se zavrtat do země. Třeba s ní začal bojovat. Anebo chtěl jen přes svou bolest a žárlivost, ženě odpustit, protože i po těch dvaceti letech mu na očích byla jasně vidět jedna věc. Jediný světlý záblesk v temnotě bouře.

Svou ženu pořád miloval.

"Ženské lži se liší od lží mužských, jako se liší fleret od hulánské šavle." Sacha Guitry, francouzský dramatik, 1885-1957

Úvodní fotografie zdroj:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/

Použity citáty o lži z webu citaty.net:

https://citaty.net/citaty-o-lzi/

Píseň Lži jsou jako déšť, zpívá Leoš Mareš, zdroj: YouTube.cz:

https://www.youtube.com/watch?v=9GG_JIukGto

Autor: Jan Šik | sobota 14.9.2019 18:00 | karma článku: 24.03 | přečteno: 1850x

Další články blogera

Jan Šik

Žena, co se chtěla vdávat a slyšela kvak, kvak

Někdo čeká celý život na zázrak. Možná se stane, že jednou přijde. Jenom způsobí překvapení, že není v podobě, v jaké byl očekáván.

19.10.2019 v 18:00 | Karma článku: 17.28 | Přečteno: 520 | Diskuse

Jan Šik

Muž, co sázel stromy pro lidi, z kterých rostly kořeny

Všichni ve svých životech potřebují nějakou, byť nepatrnou, jistotu. Pevný bod pro vnitřní pohodu. Když ho člověk nemá, třeba se najde někdo, kdo mu ho poskytne.

12.10.2019 v 18:00 | Karma článku: 17.43 | Přečteno: 354 | Diskuse

Jan Šik

Holčička, co byla nemocná a léčila ji studánková víla

Zázračná pilulka na bolest duše neexistuje. Voda ze studánky od kouzelné bytosti ji také nevyléčí. Jedině, když se objeví víla, která zamává...

5.10.2019 v 18:00 | Karma článku: 13.64 | Přečteno: 239 | Diskuse

Jan Šik

Žena, co za ní létal ptáček, který dělal ťuk, ťuk

V životě se občas vyskytnou maličkosti, kterým člověk nerozumí. Neví, proč přišly a z jakého důvodu se dějí. Překvapivě se objeví a nečekaně rychle zmizí.

28.9.2019 v 18:00 | Karma článku: 11.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Zubní lékař, baseballista a spisovatel

Když pominu všelijaké ty Birlibány a Honzíkovy cesty, tak první kniha, kterou jsem přečetl s neutuchajícím zájmem a nadšením byly „Prázdniny v pralese“. Dokonce jsem četl s baterkou pod peřinou.

23.10.2019 v 15:00 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 167 | Diskuse

Jiří Turner

Pansexuál zní lépe než impotent

Zaregistroval jsem v médiích pro mě novou sexuální orientaci – pansexualitu. Být homosexuál, bisexuál či transsexuál je již asi všední. Milovat všechny (snad i všechna) je skvělé. Pro prezentaci muže 50+ je to dokonce výborné.

23.10.2019 v 11:00 | Karma článku: 18.65 | Přečteno: 578 | Diskuse

Dita Jarošová

Houbařské determinanty a elegie

Houbaření je prý záliba, která spočívá v chození po lese a hledání a sbírání hub.V časech bezčasí je to navíc ideální koníček ještě vedle aktuálního počasí. Ideálně neutrální téma, které sbližuje všechny. Houba. Houbelec, houby!

22.10.2019 v 8:17 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 227 | Diskuse

Barbora Kubantová

Hrůzná cesta Flixbusem

“Kdy letíš?” “V kolik ti to letí?” “Veze tě někdo na letiště?” Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku.

21.10.2019 v 13:40 | Karma článku: 43.65 | Přečteno: 19307 |

Jaroslava Indrová

Jak jsem cvičila na spartakiádě

Jako dítě jsem byla nemotorná baculka, jako puberťačka spíš chcíplotinka – sečteno a podtrženo, moc sportovní typ jsem nebyla. To se zlomilo až na vysoké.

20.10.2019 v 14:01 | Karma článku: 29.30 | Přečteno: 852 | Diskuse
Počet článků 250 Celková karma 17.45 Průměrná čtenost 1150

Žijme přítomným okamžikem, ale nezapomínejme, že kdo nezná minulost, nemá budoucnost. 

 

"Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině". William Blake

 

Najdete na iDNES.cz