Lavička, na které kamarádka zradila kamarádku s jejím manželem

Láska je největší věc, která člověka v životě potká. Když někdy přijde zrada, změní ho. Už nikdy nebude stejný jako dříve. Kamarádka, která podvede kamarádku s jejím manželem je životní klišé. Děje se zase a zase...  

„Miluji ho, nedokážeš si ani představit, jak moc ho miluji. Miluji jeho duši, postavu, hlas, oči, ruce. Miluji všechno, co spolu jako rodina děláme, procházky, výlety, vaření, hlazení, mazlení a ...“ Petře se zachvěl hlas a z očí jí pomalu padaly slzy, jako sněhové vločky z bílé oblohy uprostřed zimy. Zima však ještě nepřišla. V slzách se odrážel městský park uprostřed léta. Přes příšerné vedro stál pořád na krásně zeleném travnatém koberci, který každé ráno a večer nenasytně polykal vodu ze zavlažovačů.

Petra seděla s kamarádkou na lavičce, kousek od záhonku, z kterého se k nim vinula levandulová vůně. Žena, kterou držela za ruku, se jmenovala Leona. Ta si právě prohlížela oblíbené kytky a pomyslela si, jak jejich modrá barva podbarvuje romantickou chvíli, kterou Petra právě vyvolala. Azurová obloha, park zalitý sluncem, čerstvá vůně posečené trávy, zpěv ptáků, krásná slova o manželovi snů a slzy štěstí. Leona se v duchu otřásla odporem. Nesnášela romantiku ve většině poloh. Přišla ji naivní a hloupá.

Obě ženy seděly pod velkým dubem, který jim poskytoval stín. V podvečer foukal příjemný větřík, který se jemně dotýkal jejich kůže. Měly na sobě lehké kostýmky v letních barvách, krátké shora i zdola. Přitahovaly proto pohledy okolojdoucích mužů. Pískoviště a houpačky se nacházely relativně daleko, na druhé straně parku. Přesto několika tatínkům dělalo problém soustředit se na hlídání svých ratolestí, které dováděly na průlezkách a klouzačkách. Petra s Leonou ovšem věnovaly pozornost jen sobě a papírovým kelímkům s dobrou kávou z nedalekého pekařství.

Kamarádky nebyly sestry, přestože se sobě podobaly. Obě měly modré oči, blonďaté vlnité vlasy, štíhlé postavy, stejně vážily a když se Leona postavila, měřila jen o jeden centimetr méně než Petra. Už v první třídě základní školy se staly kamarádkami. V životě je potkávaly podobně hezké i špatné chvíle. Jen v jedné věci se lišily. Petra se vdala a Leona zůstávala stále sama.

„Co tě na něm pořád tak fascinuje? Myslela jsem si, že prvotní zamilovanost opadává po několika měsících. Už jsou to skoro tři roky a ty jsi do něho pořád zahleděná.“ Leona kroutila hlavou.

Petra zaklonila hlavu a smála se. I její smích zněl romanticky. Leoně přišlo, že je okopírovaný z nějakého notně pitomého filmu.

„Jo. Ale ne zahleděná. Zamilovaná, a to je velký rozdíl,“ pokývala ukazováčkem.

Já v tom zase tak velký rozdíl nevidím, pomyslela si Leona.

„Víš,“ pokračovala Petra. „Mám problém jen s jednou věcí.“

„Ano? A s jakou?“ Zeptala se Leona a hlavou jí proletěla myšlenka. Mráček na zářivě čisté obloze? Začalo jí rychleji tlouct srdce.

„Celý život se bráním tomu být šťastná. Nechci být šťastná, protože potom můžu být i nešťastná. Proto bych radši byla jenom docela obyčejně spokojená. Jenže, copak to jde? Tomáš je milující manžel i spolehlivý táta dvou dcer. Víš, jak jsme spolu měli ty dokonale nafocené fotografie ze svatby? Fotil je přítel mého otce, kdysi dostal ve světě nějakou významnou cenu. Tak, jak vypadají ty fotky, vypadá dneska i můj život. Není to přesně to, co se si přeje každý? Mít dokonalý život a být šťastný?“

Petra se zvedla z lavičky, zmačkala kelímek od kávy a hodila do koše na odpadky. Potom si vyhladila rukama pokrčený kostýmek na zadní části těla, čímž vyvolala zvýšený zájem několika tatínků hrajících si s dětmi.

„Promiň, Leono, musím jít, čekají mě doma.“ Pohladila kamarádku po rameni. „Měj se hezky. Tak čau." Otočila se a odešla.

Leona se za ní chvíli dívala. Do očí se Petře podívat nedokázala. Pořád seděla na lavičce. Předklonila se, opřela lokty o kolena a hlavu si dala do dlaní.

Srdce jí rychle bušilo, jako kdyby do něho naráželo obrovské nákladní auto. Žaludek měla sevřený a podbřišek stažený. Chtělo se jí zvracet. Uklidni se, poručila si v duchu. Zhluboka krátký nádech a dlouhý výdech, několikrát za sebou, dokud se jí tep nezpomalil.

Co já jsem to za mrchu, pomyslela si. Před očima se jí objevila malá Adéla a Tereza a znova se musela uklidňovat dýcháním. Najednou si uvědomila, kde je. Rychle vstala a cestou domů skoro běžela, jako kdyby chtěla utéct před něčím, před čím utéct nemohla.

Minulý týden potkala Tomáše náhodou v parku v jednu ráno. Ona šla z nočního baru a on z hospody, kam chodíval pravidelně každý čtvrtek hrávat bowling s kolegy z práce. Byli v parku úplně sami. Sedli si na lavičku, oba mírně přiopilí. Najednou jí Tomáš začal vykládat, že v manželství není vůbec šťastný. Jak si všechno představoval jinak a jak ho plno věcí doma štve. Otočil hlavu a podíval se do Leoniných krásných očí. Chtěl jsem vždycky tebe, řekl. Leona si připadala jako písčitá pláž, kterou zaplavila přílivová vlna vzrušení. Neměla sex s mužem několik měsíců a přes oči ji spadla černá opona, která překryla všechno ostatní.

Strážník z městské policie, který oba sledoval kamerou umístěnou na dubu, vstal a šel si pro kávu do automatu na chodbu. Pil ji pomalu a dlouho. Zbytečně, protože vášeň na lavičce vybuchla jako ruční granát a stejně rychle zhasla. U obou lavičkových nočních milenců bylo po všem sotva za dvě minuty.

Za čtrnáct dní, od poslední společné schůzky dvou kamarádek, se obě potkaly znova na lavičce v parku. Každá v ruce držela kelímek s kávou. Bylo pravé poledne, odskočily si sem z práce v polední pauze. Městem projížděly kropící vozy a snažily se marně zmírnit vedra. Lavičku spolehlivě chránily stínem husté dubové větve. Trčely ze stromu na všechny strany překvapivě souměrně a v pravidelných vzdálenostech mezi sebou. Dub byl obrazem, namalovaný nejdokonalejším malířem světa.

„Proč jsi smutná Petro? Stalo se něco?“ zeptala se Leona. Ve skutečnosti tušila, co přijde.

Petře se objevily slzy v očích. „Něco se děje s Tomášem. Mám podezření, že…“ Skoro se rozplakala.

„Leono, bývá často podrážděný a nervózní. Holek si vůbec nevšímá. O mě ani nemluvím. Nevím už, kdy mě naposledy pohladil nebo se večer přitulil. Pořád se na něco vymlouvá, chodí pozdě, prý má moc práce. Do koupelny chodí s mobilem. Věřila bys tomu?“

Věřila, pomyslela si kamarádka a potřásla hlavou. Nevěděla, co má říct.

„Když se díváme na televizi, kouká do zdi a vůbec nesleduje děj. Pořád na někoho myslí. Začal běhat dvakrát týdně, někdy se vrací až za dvě hodiny. Musel by být maratónec. Kdybys věděla, co všechno cítím z koše na prádlo…“. Petra si zakryla dlaněmi obličej.

Blbec, blbec, blbec a kretén. Nápadnější být už opravdu nemůže. Nic jiného v tu chvíli Leona v hlavě neměla. Obě kamarádky se třásly, každá strachem. Jedna nechtěla té druhé ublížit a druhá právě přicházela o své štěstí.

„Co budeš dělat?“ Leona promluvila hlasem, který nepoznávala. V krku měla odporně hnusný a slizký kámen.

„Vůbec nevím.“ Petra vstala. „Promiň, musím odejít.“ Odcházela pryč a její kamarádce připadalo, že se od posledního setkání zmenšila. Petra měla svěšená ramena a hrbila se, jako kdyby ji problémy tlačily pod zem.

Druhý den ráno, po vášnivé rychlovce na lavičce, se Leona doma vzbudila. Bolela ji hlava. Podívala se na mobil a zjistila, že zaspala a přijde pozdě do práce. V tu chvíli ji na messenger dorazila zpráva: „Bylo to fajn. Jsi skvělá.“ Rychle ji smazala. Jenže co se stalo, smazat nešlo. Chtěla zapomenout. Dopoledne dostala tři zprávy a do večera následovalo osm. Nečetla je.

Večer to nemohla vydržet. Rozklikla první a potom další a další. Leoně připadalo, že hltavě pije čistou vodu. Tak dobře se zprávy četly. Zapomněla na kamarádku a celý svět. Všechna slova se jí něžně dotýkala, jako kdyby jí hladily Tomášovy prsty. O půlnoci mu odpověděla. Potom si spolu dlouho jen psali. Éterem mezi nimi prolétal snad milión zpráv. Byly plné slov vzrušujících, směšných, milostných, legračních, vyčítavých, vtipných, zoufalých, vášnivých, dojemných, smutných, sprostých i galantních.

V jejím bytě se sešli až za řadu týdnů. Beze slova se na sebe vrhli a zase přišel živočišný sex, stejně rychlý jako na lavičce. A potom ještě jeden. Nemluvili. Na konci se zvedl a tiše řekl, že musí jít domů. Leona se do druhého dne nezvedla z postele. Jen se na ní převalovala a nosem pořád nasávala vůně, které po Tomášovi v bytě zůstaly.

Další dny oba využívali každou příležitost, aby se potkali. Tomáš se zamiloval. Leona ne. Veškerou silou se bránila lásce kvůli Petře. Jenže před vzrušením utéct nedokázala. Pokaždé, když uviděla Tomáše nebo si přečetla jeho zprávu, podlomila se jí kolena. V hlavě neměla nic, jenom touhu. Vlastně chtíč, touha bývá čistá.

Uběhl týden a potkali se znova na lavičce. Když Leona přišla do parku, držela v ruce kelímek s kávou. Petra seděla a dívala se nepřítomně před sebe. V ruce nic nedržela.

„Ahoj,“ pozdravila Leona a chystala se zaujmout místo vedle kamarádky.

„Ani si nesedej ty svině,“ nenávistně pronesla Petra. „Přišla jsem jen proto, abych zjistila, jestli se mi dokážeš podívat do očí. Všechno vím. Ráno jsem se podívala Tomášovi do mobilu. Chtělo se mi zvracet. Jak můžeš se sebou žít. Jsi obyčejná kurva. Vypadni z mého života děvko.“ Zadrhl se jí hlas a tím uzavřela svůj proslov.

Leoně se sevřelo srdce a bez jediného slova utekla. Předtím plný kelímek odhodila do odpadkového koše, z kterého káva vyšplíchla ven.

Petra seděla na lavičce několik hodin. Kolem ní se odehrávaly obvyklé scény v parku. Kousek vedle seděla mladá dívka v trávě a stejně starý chlapec měl hlavu v jejím klíně. Hladila ho jemně po vlasech a něco šeptala. Na vedlejší lavičce seděly dvě seniorky, které pomlouvaly svoje snachy. Kolem projel občas desetiletý kluk na skatu a pětiletý na koloběžce. Od houpaček a průlezek se ozývaly dětské výkřiky.

Petra nic z toho nevnímala. Neviděla, ani neslyšela. Vypadala klidně, ale uvnitř ní řádila bouře nenávisti. K Tomášovi pro nevěru, k Leoně pro zradu. Zlobila se na rodiče, kteří ji doporučovali, ať si takového chlapa nebere za muže. Cítila vztek ke kamarádkám a kamarádům, kteří ji podporovali, ať si naopak Tomáše vezme. Dokonce se začala zlobit na děti, které s ním měla.

Nejvíce ji však zasáhla zrada dvou lidí, kteří u ní stáli nejblíže. Oběma se svěřovala s věcmi, které nikomu neřekla. Nejbližší, kteří ji podrazili. Petra se cítila nahá a zbavená intimity. Zvedla se a šla domů, až když se začalo stmívat.

Trvalo dlouho, předlouho, než se jí podařilo vylít kýbl starých vztahů a mohla ho postupně začít plnit něčím novým a životodárným. 

Pomohlo, když si uvědomila, že  celý svazek s Tomášem byla jeho manipulace a hra. Když Petře spadly růžové brýle, najednou začala vidět všechny jeho vlastnosti, kterých si dosud nevšímala. Povalování u televize, pozdní návraty z hospody pod vlivem alkoholu či předstíranou nešikovnost v domácnosti, kterou maskoval lenost. Nakonec Leoně Tomáše škodolibě přála.  

Lavička si pomyslela, že láska je krásná, ale neměla by být slepá. Když je slepá, vede k závislosti na druhém. Potom se může stát, že jeden druhého zradí a tomu se zhroutí celý svět.

Jenomže lavičce se lehce radí. Nemá srdce.

Píseň Podvod, zpívá Jan Nedvěd, zdroj YouTube.cz:

 Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/