Sobota 1. října 2022, svátek má Igor
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 1. října 2022 Igor

Modrý kamínek se srdcem propíchnutým šípem pro týranou ženu

6. 07. 2022 18:00:00
Mít moc nad druhým. To je podstata týraní osoby, bez které prý násilník nemůže žít. Letmé setkání může být pro oběť světlým okamžikem v temnotě.

Šel jsem chodníkem přes městský park. Drobně pršelo. Májové kapky deště sice bodaly jemně do obličeje, nestály však za deštník, ani za vyhrnutou kapuci na hlavě. Chodci nezvýšili tempo chůze a řidiči vozidel na nedaleké silnici se neobtěžovali zapnout stěrače.

Scházel jsem dolů z mírného kopečku kolem kvetoucí magnólie. Celý park voněl jarem. Větřík mírně pofukoval a pohrával si s vlasy všech, kteří spěchali z práce domů nebo pelášili na odpolední schůzku s někým, koho měli rádi.

Sklopil jsem hlavu a zhluboka se nadechl, abych po dni stráveném v kanceláři, dohnal co nejdříve deficit čerstvého vzduchu. Přede mnou na zemi ležel kamínek.

Napřáhl jsem pravou nohu, abych ho nakopl jako fotbalový míč. V poslední vteřině jsem se rozmyslel, sehnul se a zvedl ho. Byl obarvený do modra. Uprostřed měl namalované srdce propíchnuté šípem. Líbil se mi. Sevřel jsem ho v dlani a strčil do kapsy.

Větřík se usilovně snažil rozehnat mraky, až se mu konečně jeden podařilo posunout tak, že zpoza něho vyletěl paprsek slunce. Domníval jsem se, že právě on přinutil ženu s blond vlasy, kráčející naproti mně na druhé straně chodníku, vytáhnout z kabelky sluneční brýle.

Náhle prudce změnila směr, jako kdyby si rozmyslela cíl cesty. Byla hluboce zamyšlená a nevšimla si, že z druhého směru se blížím já. Prudce jsme oba dva zastavili až v poslední chvíli.

"Pardon," omluvil jsem se, byť bych nebyl viníkem nehody, která by nastala asi za desetinu sekundy.

Naše hlavy se téměř dotýkaly. Prohlédla si mě zblízka, stejně jako já ji. V duchu jsem jarnímu slunci vyčinil, protože kvůli němu si zakrývala část obličeje brýlemi. Schovávala oči, za nimiž mizel vzdálený odraz myšlenek, kterými se uvnitř sebe zabývala.

Oči mi vlétly shora dolů mezi dva pahorky, které ji nahoře vzdouvaly bílé tričko. Módní trend roku ženám velel, aby zahodily podprsenky. V tu chvíli jsem si přál mít nasazeny také sluneční brýle, aby náhodou ona nezahlédla odraz myšlenek mých.

"Nic se neděje," zašeptala a pokračovala pomalu dál.

Já zůstal stát a otočil se za ní. Na místě zůstal příjemný odér ženina jemného parfému. Mírně překrýval vůni jara, než větřík rozfoukal jeho zbytky do světových stran.

Vzdalovala se a já měl možnost si ji konečně prohlédnout. Musela být o něco starší, ale jen o pár let. Měla střední souměrnou postavu. Nohy a zadek zapasované do modrých džin s náhodnými dírami, kterými při chůzi probleskovaly hezké nohy. Pas ji o pár centimetrů překrývalo bílé triko bez nápisu. Celé živoucí ženství zdobily nahoře dlouhé blonďaté vlasy a dole podtrhovaly červené tenisky.

Zamířil jsem do nejbližší kavárny, abych si vzal na lavičku svůj oblíbený nápoj. Delší řada mě donutila čekat a nahlížet přes prosklenou stěnu do parku. V jednom jeho rohu děti dováděly na houpačkách. V druhém se k sobě tisklo několik osob různorodého věku a pohlaví. Ve třetím seděl osamělý senior na lavičce a krmil rohlíkem asi deset holubů. Ve čtvrtém si jen tak rostly dva vysoké kaštany. Celá scéna se odehrávala na nejzelenějším koberci, který je možný najít v městské aglomeraci.

Přesně mezi dvěma kaštany ve čtvrtém rohu stála lavička a na ní ona. Žena se kterou jsem se před chvílí málem srazil.

"Haló, pane!", vytrhl mě ze zamyšlení dívčí hlas obsluhy. "Jakou si dáte?"

"Lungo bez mléka sebou." Zatímco kávovar upouštěl páru, něco mě napadlo. "A ještě capuccino, prosím. Taky sebou."

Vzal jsem z pultu čtyři cukry, strčil si je do kapsy a obě kávy vzal do rukou. Kývl jsem na pozdrav dívce v černé uniformě a vrátil se do vzduchu plného pylů, bzučícího hmyzu, křičících ptáků a lechtajícího slunce.

Moje kroky směřovaly ke dvěma kaštanům, přesněji řečeno k ženě mezi nimi. Viděla mě jak se blížím a sundala si brýle.

Objevily se zářící oči s lehkými vráskami na čele, z čehož jsem tipoval, že se žena buď často směje nebo naopak, že za sebou v životě nechává nepěkné chvíle. Kolem pravého oka měla vybledající modrý pruh.

Usmála se a znova si nasadila brýle. Já se usmál taky.

"Dobrý den. Máte vedle sebe volno? Mohu přisednout? Jako úplatek nesu kávu."

"Jasně," pokrčila rameny, "přisedněte."

Vypadala, že je jí jedno, jestli vedle ní někdo sedí nebo ne. Capuccino si vzala, stejně jako všechny čtyři cukry.

"Ujíždím na sladkém," prozradila a prohrábla si všemi prsty jedné ruky dlouhé vlasy. Působilo to jako hodně rozpačité gesto.

Rozpačitý jsem byl i já. Chvíli jsme proto mlčeli, pozorovali park a předstírali, že sedí každý sám.

Teprve za chvíli, při usrkávání horké kávy, jsem se osmělil. "Víte, já nevěřím, že do sebe náhodně dva lidi narazí."

"Ne?" Šeptla tiše.

Potom jsme si chvíli povídali. Roční období a počasí je vděčné téma, když si buď nemáte co povídat nebo se neznáte. Chatrný start pro navázání komunikace. Já jí navázat chtěl. U ní to tak jisté nebylo. Na první pohled se zdálo, že má kolem sebe vybudovanou zeď, proti níž ta čínská vypadá jako krabička od sirek.

Netušil jsem proč, dokud si opět neprohrábla vlasy. Navyklé gesto odhalilo její zápěstí. Měla kolem něj kruh stejné vybledající modré barvy, jako kolem pravého oka.

Zeď, sklopené pohledy, modřiny a velké sluneční brýle.

Všimla si, že se jí dívám na ruku a zčervenala.

Aniž by mě napadlo, zda náhodou nekladu necitelnou otázku, vyhrkl jsem: "Ublížil vám někdo?"

Rozšířily se jí zorničky a zavrtěla hlavou. Vztyčila ukazováček a přiložila mi ho na rty. Zvedla se z lavičky. Já taky vstal.

"Jestli si k vám ještě něco dovolí, rozbiju mu hubu. Když mi dáte vaše telefonní číslo..." Zarazil jsem se. Znělo to hloupě.

Zavrtěla hlavou.

Vzpomněl jsem si na kamínek, sáhl do kapsy a vytáhl ho.

"Vezměte si ho. Chodím tudy každý den. Jestli se budete chtít sejít nebo potřebovat pomoc, nechte ho tady pod kaštanem. Budu vědět, že jste tu byla a druhý den se v tuto dobu sejdeme na lavičce. Souhlasíte?"

Kývla a nastavila dlaň. Vzala si kamínek a strčila ho do ledvinky za pasem. Potom se usmála, nasadila brýle a odešla.

Každý následující den jsem běžel ke kaštanu. První týden, druhý i třetí. Jak se může stát, že někoho jednou uvidíte, prohodíte s ním pár slov a on do vás vklouzne tak, že ho najednou cítíte v sobě? Tam někde za hrudí, každé ráno, když otevřete oči?

Čas běžel rychle, jaro vystřídalo léto a léto podzim. Jako každý všední den jsem šel z práce přes park. Na ženu, které někdo ubližoval jsem si tady vzpomněl pokaždé. Stromy měly oblečeny pestrobarevné kabáty, ušité z listí. Snášely se pomalu k zemi, protože v den pravého babího léta nefoukalo.

Nohy mě náhodně zavedly mezi dva kaštany. Ztěžka jsem dopadl na lavičku. Loket jsem položil na koleno a dlaň si dal pod hlavu. Rozhlížel jsem se.

V tom jsem spatřil dvojici, kráčející přes trávu.

Muž držel ženu pevně za ruku, až to vypadalo, že ji táhne. Byla to ona. Unavené podzimní slunce nebylo tak prudké, jako jarní. Přesto měla na obličeji nasazeny brýle, které už patrně používala jako základní pomůcku. Otáčela hlavu směrem ke kaštanům, jako kdyby mě hledala.

Když mě spatřila, sáhla si do kapsy riflové bundy a vytáhla něco z kapsy. Sevřela ruku v pěst. Jak procházela kolem, zastavila a rychle tu věc položila na druhou stranu lavičky, než jsem seděl já. Muž táhnoucí ji za ruku, si jejího činu nevšiml, jen ucítil, jak zpomalila a zastavil.

"Jdeme, Hanko, nezdržuj." A vlekl ji za sebou dál. Měl lehce neoholený obličej a vypracovanou postavu. Čisté boty, pečlivě zastřižené nehty a pěkný zadek. Žádný čert. Fešák chlap. Na první pohled příjemný muž.

Byli už asi sto metrů ode mě, když prudce zastavila. Otočila hlavu směrem ke mě a sundala si brýle. Poslala mi hezký úsměv. Potom zavrtěla hlavou.

Nic víc.

On se taky otočil, nevěřícně se na mě podíval a škubl rukou tak, až se zapotácela. Nasadila si zase brýle a pokračovali svým směrem. Začal foukat silnější vítr a listí začalo víc padat ze stromů a vířit ve vzduchu. Mizela mezi ním pomalu v dálce. Vypadala jako křehká panenka ztracená v bouři budoucích událostí. Přišlo mi však, že ten úsměv z tváře ji už nesundá žádná rána pěstí.

Zbyl po ní jenom modrý kamínek se srdcem propíchnutým šípem, na druhé straně lavičky, ve čtvrtém rohu parku mezi kaštany.

Nikdy jsem ji už neviděl.

Psáno pro Blogosféru

Smutná píseň, zpívá Ewa Farna. Zdroj: YouTube.cz:

Úvodní náhledová fotografie z Pixabay.com:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/

Autor: Jan Šik | středa 6.7.2022 18:00 | karma článku: 10.56 | přečteno: 208x

Další články blogera

Jan Šik

Milostný dopis prokleté lásky nalezený v pozůstalosti

Po odchodu z tohoto světa zanechá po sobě spoustu velkých i malých věcí každý člověk. V čase je jeho blízcí objevují postupně. Občas bývají příjemně nebo nepříjemně překvapeni...

27.9.2022 v 19:00 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 328 | Diskuse

Jan Šik

Komunikace a skřítkové politici vylezte z mechu

Od politiků je vyžadována komunikace, jako kdyby šlo o nezbytnou součást vlastního bytí. Otázkou je, zda má smysl mít velká očekávání.

9.9.2022 v 18:00 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 213 | Diskuse

Jan Šik

Kdysi přísaha věrnosti Třetí říši a dnes líbání prstenu

Slavnostní slib se dovolává něčeho, co je přísahajícímu posvátné. Někdy na něm může být vynucen silou. Vždy se však dotýká vlastní cti.

29.8.2022 v 18:00 | Karma článku: 22.32 | Přečteno: 775 | Diskuse

Jan Šik

Vražda podvedené ženy s náušnicemi milenky

Život přináší roztodivné situace. Je celkem pochopitelné, když chce podvedená žena zabít milenku. Podivné je, když je tomu naopak.

22.8.2022 v 19:54 | Karma článku: 9.43 | Přečteno: 355 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Eva Sádecká

Rozsvícení

Cítíš to? Holé větve nabírají na síle. Cítíš to, kořeny se prohlubují na míle. Cítíš to. Energie probuzená, tvá chvíle.

30.9.2022 v 22:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 31 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

To je ale bláznivý svět...

Nezdá se vám? Mně ano. Aby také ne, když to, co se děje ve vnějším světě, je pouhým odrazem toho, co se děje uvnitř nás. A co se děje uvnitř nás? Tak tuhle otázku si musí každý zodpovědět sám za sebe.

30.9.2022 v 14:30 | Karma článku: 17.26 | Přečteno: 238 | Diskuse

Eva Sádecká

Zrnko pravdy

Poslední zrníčko v přesýpacích hodinách? Falešné sliby, hvězdný prach? Odhoď břemeno, odevzdej tíhu, máš přece sebe, vlastní sílu. Slunce v hodinách.

30.9.2022 v 10:19 | Karma článku: 6.98 | Přečteno: 137 | Diskuse

Eva Sádecká

Doteky

Doteky milosti, doteky svitu hvězd, doteky hravosti, životní síly cest. Doteky bělavých obláčků na nebi. Doteky lásek svých, blízkých i vzdálených.

30.9.2022 v 7:16 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 87 | Diskuse

Eva Sádecká

Žít

Jen to si přeji, svátečně, nejen o neděli. Být vlastní verzí štěstí, nekonvenční. Žít pro radost, pro dobro věci.

29.9.2022 v 10:15 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 89 | Diskuse
Počet článků 362 Celková karma 16.39 Průměrná čtenost 1387

Žijme přítomným okamžikem, ale nezapomínejme, že kdo nezná minulost, nemá budoucnost. 

 

"Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině". William Blake

 

Najdete na iDNES.cz