Zaťukala jsem na dveře rodinného domu, který na první pohled potřeboval údržbu. Evidentně šlo o více než půlstoletí starou budovu, z které padala omítka. Z děravých okapů muselo při dešti crčet na všechny strany a betonovým chodníkem se táhly praskliny, které se po každém dalším mrazu rozšiřovaly.
Dřevěné dveře zavrzaly a ztěžka se otevřely.
"Dobrý den. Vy budete ta redaktorka," řekla paní s šedivými vlasy. Měla vrásčitý obličej a shrbenou postavu. Ruce měla vsunuté do kapes kuchyňské zástěry.
"Dobrý den," představila jsem se pokračovala: "Přišla jsem udělat rozhovor s vámi a vaším manželem. Jste moc hodní, že jste si udělali čas."
Paní se smutně podívala: "Můj manžel zemřel před rokem."
"Promiňte. Jsem zmatená. Říkali mi, že..."
Usmála se a chytla mě za ruku: "Přišla jste za tatínkem a tchýní. Pojďte, už na vás čekají. Jsme v jejich domě. Bydlím naproti a zajdu k nim jen občas. Jsou pořád schopní se o sebe postarat."
"Kolik je jim let?" Zeptala jsem se.
"Tchyni osmdesát devět a tatínkovi devadesát tři. Bylo jí čtrnáct, když se brali. Nemohu uvěřit, že jsou spolu tak dlouho," povzdechla si. "Není to s nimi jednoduché, uvidíte sama."
Vstoupila jsem do domu. Jako kdybych se mávnutím kouzelnické hůlky ocitla ve starém televizním seriálu. Na kastlových oknech záclony, odřený nábytek, starobylá kuchyňská linka, bílý sporák na tuhá paliva a proležené sedací soupravy. V obývacím pokoji stála nábytková stěna, která se v Česku vyráběla jako jediná v kategorii luxusní někdy začátkem osmdesátých let. Retro jako vyšité.
"Posaďte se," řekla paní. "Dáte si kávu, čaj? Hned oba přivedu."
Netrvalo dlouho, chroupala jsem esíčka a zapíjela je bylinkovým čajem s medem. Ještě předtím jsem se přivítala s oběma staroušky.
(https://pixabay.com/cs/photos/babi%c4%8dka-d%c4%9bda-%c5%a1%c5%a5astn%c3%bd-star%c3%bd-mu%c5%be-pan-2657142/)
Nutno uznat, že babička vypadala lépe než její snacha. Měla pružnější postavu a podle toho jak sebou rychle praštila do sedačky, ji netrápila záda ani kolena. Pravděpodobně hodně cvičila nebo alespoň chodila. Měla drobnou postavu, vlasy bílé jako sníh a na sobě decentní šedý kostýmek postarší dámy. Přísný výraz v obličeji zjemňovaly drobné vrásky kolem úst a očí. Chlapi po ní kdysi museli šílet.
Její manžel drobné postavy měl svěšená ramena a kulhal. Asi ho bolela záda, protože každou chvíli měnil polohu a poposedával. Občas vstal a přesunul se z křesla na pohovku a po chvíli zase zpátky. Kolem obličeje mu, podobně jako Drákulovi, vlály netopýří uši. Oblečen byl v asi o dvě čísla větší plandající teplákové soupravě.
"Píšu pro jeden internetový server do rubriky Žena a muž," pravila jsem, zmáčkla nahrávání na mobilu a položila ho na stůl. "Naše čtenáře by zajímalo, jaké to je žít v manželství tak dlouho. Jste spolu sedmdesát pět let! Víte, že vašemu výročí se říká Nebeská svatba nebo také Svatba korunovačních klenotů?"
"My máme nějaké výročí? Ani nevím. Nebeská svatba?" zasmála se. "To určitě. Moment, prosím." Otočila se k manželovi a něco mu zašeptala do netopýřího ucha. Muž se neochotně zvedl, pronesl: "Jistě," a odšoural se pryč. Za několik minut se vrátil v pomačkaných manšestrových kalhotách a bílé košili, která měla na límečku mastný flek velký jako Brno.
Stařenka vyvrátila oči v sloup a vzdychla. "Tak Nebeská svatba, paní reportérko. No, dobře." Nasadila usměvavý výraz. "Hlavně to chce hodně lásky, že?" Otočila se opět k dědečkovi.
"Jistě," kývl hlavou.
"Trpělivost, tolerance, kompromisy..." začala vypočítávat všechny věci, kterými společně překonali překážky v manželském soužití. "Že?"
"Jistě," opět kývl muž hlavou a já si poprvé všimla, že nemá nasazené zuby. Spatřila to i babička, která se zamračila.
Natočila jsem se k němu. "Co vy? Co znamená manželství pro vás? Taky lásku?"
"Jistě."
Z kuchyně se ozvalo: "Dědo, dáte si kávu?"
Místo muže, který neřekl ani slovo, odpověděla jeho manželka: "Děda si kávu nedá!"
Stařeček udělal zase pohyb hlavou, na který jsem si začala zvykat. "Jistě".
Čím dál více mi připadalo, že na všechno kývá hlavou jako nemocný osel.
"Na chvilku si odskočím," vstala stařenka a omluvně se na mě podívala: "To víte děvenko, věk."
"Jistě," pravil děda.
Jakmile odešla, chvíli mlčel, když v tom zničehonic pronesl: "Máte zajímavou práci, paní redaktorko. Moc vám závidím, tohle jsem chtěl celý život dělat. Chodit mezi lidi, dělat rozhovory, navštěvovat zajímavá místa a psát články..."
"A proč jste to nezkusil?" Zeptala jsem se.
"Víte, pracoval jsem na finančním úřadě, asi třicet pět let před důchodem. Jistota pozice státního zaměstnance byla důležitá pro rodinu." Odmlčel se. "Alespoň si tohle myslela moje žena." Sklopil oči do země.
Za moment si mě jimi začal prohlížet. Jeho zrak nejprve utkvěl na mých nohou a potom pomalu zvedal hlavu, aby si dobře prohlédl celou moji postavu. "Jste hodně mladá. A krásná..." Cítila jsem na sobě jeho pohled, v kterém nebyla žádná vlezlost, slídivost nebo oplzlost. Vyzařovala z něj jakási skrytá a nenaplněná touha, která už dávno vyhasla.
Přesto jsem si popotáhla sukni o kousek dolů, abych zahalila alespoň svoje kolena. Děda na mě mrkl pravým okem, v kterém plál malý žlutý ohýnek. Hlas jeho manželky jej sfoukl jako plamínek svíček na narozeninovém dortu.
"Tak co jste probírali, zatímco jsem byla pryč?" Ozvalo se ode dveří.
"Ale nic," odkašlala jsem si.
Babička zavrtěla hlavou. "No, samozřejmě. Zase celou dobu mlčel, že?"
"Jistě," kývl děda.
Rozhovor se odvíjel v podobném duchu dál. Starší žena odpovídala na otázky anebo některé kladla sama. Občas se pustila do delšího monologu, který její muž čas od času přerušoval svým: "Jistě."
Cestou domů jsem v autě přemýšlela o společných životech párů, které spolu dokáží vydržet tak mimořádně dlouhou dobu.
Otázkou je, zda-li délka doby prožité ve vztahu je zároveň důkazem šťastného života.
Inspirováno pohádkou Bezová matička od Hanse Christiana Andersena
Psáno pro Blogosféru
Píseň Víš, lásko zpívá Iveta Bartošová. YouTube.cz:
Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
