Zhluboka zívnu a sevřu pevně volant. Nemohu usnout, napadlo mě, vždyť řídím. Člověk, který je založením sova, ráno potřebuje spát. Jenomže v pracovním životě je jedno, jestli jste upír nebo netopýr. Vstávat ráno musíte a ospalost překonat. Usnout při jízdě autem by sice mohlo znamenat tragédii, ale žádná podobná nehoda mi ráno nehrozí. Mám totiž za spolujezdce upovídanou manželku.
„Co budeš dnes dělat?“
Každé ráno od ní padne tato otázka jako první a zároveň jde o otázku poslední. Potom už mluví jenom ona. Vlastně si nepočká ani na odpověď.
„Včera jsem konečně zašla na ten finančák,“ pokračuje nenápadně a donutí mě tím položit otázku.
„Jak jsi dopadla?“ zeptám se a předám jí štafetový kolík, který se mi už zpátky dneska nevrátí.
„No, jela jsem metrem.“ Odkašle si. „To ti byl hrozný den. Venku pršelo a já si zapomněla deštník. Zjistila jsem to, jak jsem odešla z domu. Do těch schodů zpátky se už nevracím nikdy ani náhodou, i kdybych zapomněla lodičky.“
Dnes mě čeká drama. Zapínám rádio a snažím se naladit stanici.
„Vypni tu strašnou hudbu co posloucháš. Naštěstí na zastávku máme kousek. Přecupitala jsem ho, co by dup.“ Zachichotá se. „Na eskalátoru se zase lidi tlačili jako o život a souprava mi foukla před nosem. Než přijela další, cestující se na nástupišti vyrojili jako mravenci. Uvnitř vozu zase našlapáno. Ještě, že mi nějaký kapsář nesebral tu novou peněženku. Ty vlastně ani nevíš, že mám novou, viď lásko?“
„Hm, nevím,“ řeknu a podívám se do zrcátka. Sedí vždy na zadním sedadle, aby se mohla upravit. Nikdy nepochopím, že ženy si dokážou malovat obličej a při této činnosti z nich padá jedno slovo za druhým.
S výjimkou několika vteřinové chvilky ticha způsobené kroužením rtěnky.
(Pixabay.com)
„No, co sem to...Jo. Jak jsme dorazili do další stanice na eskalátoru zase plno. Nechápu, kam pořád všichni spěchají. Z metra jsem běžela, až mi podpatek uklouzl na dlažební kostce. Říkala jsem ti, že pršelo?“
Říkala, miláčku.
Tak to pokračuje. V takových chvílích vypínám svůj vnitřní radar. Přesně vím, co se dozvím. Jakou barvu měla budova finančního úřadu, co měl vrátný na sobě a halenka úřednice, že byla naprosto nemožná. A tak dále, a tak dále a tak dále...Jen jednu věc se nedozvím. Totiž, jak vyřídila záležitost na finančáku a zda dostaneme či nedostaneme pokutu.
Utrpení končí po necelých dvaceti minutách. Zastavím na parkovišti před její kanceláří, manželka vystoupí z auta a zabouchne dveře. Poslední zvuk s ní spojený. Potom nastane božský klid. Ticho si vychutnávám několik minut, než si pustím hudbu, při které se zvesela kývu do rytmu, jak to jen jde při řízení vozidla a rukama plácám o volant. Je to moje tichá vzpoura.
V den jejího záhadného zmizení, chvíli po šesté ráno, ze zatažené oblohy padaly velké kapky deště jedna za druhou. Rozběhl jsem se od dveří domu k vybetonovanému plácku, na kterém stálo auto a nad hlavou si přidržoval tašku s notebookem. Běh trval asi osm sekund, během kterých mi stačil nepříjemně navlhnout pečlivě vyžehlený oblek.
Otevřel jsem dveře u řidiče, zapadl rychle dovnitř a zabručel: „Dobré ráno.“ Na zadní sedadla jsem se ani nepodíval. Manželka byla v autě pokaždé jako první.
Auto jsem nezamykal a klíče nechával v něm, protože parkovací plácek od silnice odděloval bytelný plot a dovnitř neměl nikdo šanci se dostat. Nastartoval jsem. Světla se rozsvítila a fotobuňka začala proces pomalého otevírání brány. Voda se začala odpařovat z oblečení a autem se rozlil typicky mokrý odér. Na sedadle spolujezdce jsem měl položenou tašku s notebookem. Zkontroloval jsem ještě, zda se náhodou kapky deště nedostaly dovnitř a jestli mám mobilní telefon v boční kapse.
Rozjel jsem se a zapnul stěrače. „To je ale hnus!“ zavrčel jsem a přitiskl obličej co nejvíce k přednímu sklu. V tomto období se už pomalu rozednívalo, ale v ten den byla tma tmoucí, kterou zhoršoval prudký déšť.
Ze zadního sedadla se neozvala žádná odpověď.
Zrovna krouží rtěnkou dokolečka dokola, napadlo mě a pozorně jsem se věnoval řízení. Aspoň bude klid. Venku bylo vidět velké kulové.
Něco nesedělo. Znáte to, někdy má člověk takový nepříjemný pocit, zvláště ráno. Když jsem odcházel, zhasl jsem všude? Nezůstala zapnutá televize nebo plynový sporák? Je zamknuto? Vzal jsem si sebou tašku s notebookem a mobil?
Pro jistotu jsem očkem mrknul na sedadlo spolujezdce. Taška ležela na svém místě jako obvykle a podle váhy notebook musel být uvnitř. Pro jistotu jsem ještě rukou zašmátral, zda je telefon opravdu na svém místě.
Divný pocit však nezmizel.
Třeba stárnu, napadlo mě. Stojím na začátku Alzheimerovy choroby nebo demence. Či trpím obsedantně kompulzivní poruchou. Možná je vysvětlení daleko prostší. Za vším je kombinace osobnostního typu sova s deštivým počasím a tmavou oblohou, které mi přineslo další zívnutí.
Uběhlo deset minut a já měl pořád dojem, že moje hračky spadly do kanálu. V autě bylo nezvyklé ticho, které mi začalo vadit. Abych ho přehlušil, zapnul jsem rádio a pustil hudbu.
Zrovna hráli moji oblíbenou píseň. Poplácával jsem volant a do rytmu vystrkoval bradu dopředu, abych včas spatřil na cestě nečekanou překážku. Uviděl jsem budovu, v které moje žena pracuje a zajel co nejblíže k ní k okraji chodníku.
„Tak jsme tady,“ zahlaholil jsem.
Nic se nedělo. Žádné ahoj, miláčku. Žádná přednáška o počasí, globálním oteplování, otřesném klimatu, suchu, dešti, škodlivých potravinách, smradlavém vzduchu, vymírajících zvířecích druzích, hloupých lidech, pitomé vládě, mokrých šatech, rozcuchaných vlasech, chybějícím deštníku v autě. Žádná kritika mého řidičského neumění. Pohlédl jsem do vnitřního zpětného zrcátka. Nic. Prudce jsem se otočil.
Zadní sedadlo bylo prázdné.
Vypnul jsem motor a zamyslel se. Proboha, co se mohlo stát? Vypadla za jízdy z auta nešťastnou náhodou? Vyskočila sama, když jsem si jí nevšímal? Neunesl mou ženu někdo? Jako v televizní detektivce jsem si začal před očima vybavovat moje nebo její nepřátele.
Po zádech mi začal stékat pot. Co když jsem manželku v noci udusil polštářem a nepamatuji si to?
Teprve po této šílené konstrukci mi došlo, odkud se vzal ten divný pocit. To ticho, které signalizovalo, že moje žena není v autě.
Vypnul jsem hudbu. Pohlédl na tašku ležící na sedadle spolujezdce a z boční kapsy vytáhl mobilní telefon. Měl vypnuté zvonění.
Na displeji bylo dvacet nepřijatých hovorů, každou minutu jízdy jeden. Rozklikl jsem je. Samozřejmě, že to byla ona. Můj prst se dotkl zeleného telefonního sluchátka na displeji. Zvedla to hned po prvním zazvonění.
„No, to si snad ze mě děláš srandu! Co to jako mělo znamenat?“ Zaútočila v plné síle a bez odkladu jako první kanadská hokejová pětka na mistrovství světa.
Zablekotal jsem: „Co jako?“
„Nechal jsi mě doma miláčku! Chvíli jsem se zdržela na záchodě a zamkl jsi mě v domě! A ujel! To jsem ti vůbec nechyběla, že jsi nepočkal?“
Třeba mám opravdu začínající stadium dementia senilis nebo obsedantně kompulzivní poruchu. Nemohl jsem si však stěžovat. Přes deštivé a zamračené počasí jsem měl velmi krásné ráno. Možná jednou večer použiji v ložnici přece jenom ten polštář, aby jich bylo víc.
Jedna věc je jistá.
I v dokonalém fungujícím systému se občas vyskytnou chybová okénka.
Na motivy skutečné události
Psáno pro Blogosféru
Píseň Probuzení zpívá Pokáč. Zdroj YouTube.cz:
Náhledový obrázek:
https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
