Závislost na Internetu je nejhorší

   V životě mám pokušení vyzkoušet všechny druhy závislostí, které existují. A to od počátečního stádia prvního pokusu, přes příjemné období, k části, kdy trpím já i mé okolí, až po těžkou odvykací fázi. 

   Jednou z nich je určitě závislost na Internetu. Je ze všech úplně ta nejhorší a důvody jsou celkem jednoduché. Abych se jí úplně zbavil, musel bych se třeba odstěhovat do nejodlehlejších míst naší civilizace. Jako jsou třeba pustiny Sibiře, vrcholky hor Himalájí nebo ostrovy v Karibiku. A i tam si nejsem jistý, zdali se tam nenachází slaboulinký signál Wi-Fi, který zachytím odolným chytrým telefonem. Namítnete a co třeba alkohol, ten je přece taky všude. To je sice pravda, ale bez něj přežijete. Tedy možná. Internet dnes však nezbytně potřebujete. Nemluvím jen o práci, ale i tom kde najdete program kina, novou milenku oblíbeného herce, telefonní čísla na cokoliv, porno, předpověď počasí, potencionální manželku či jinou osobu, hotel na dovolenou, rady jak si získávat lidi a manipulovat s nimi, horoskop, nové skvělé přátele na sociálních sítích, výsledky voleb a teď se zasekávám a nepokračuji, protože kdybych měl, usnuli byste nudou, což se možná stane i tak. Je nám všem jasné, že bez Internetu se žít už nedá.

   V počátcích svého pracovního života jsem zažil psací stroje. Můj první počítač byl zabalený v několika krabicích a nevešel se skoro do osobního auta. V období kdy už tento novodobý výtvor obsadil jeden pracovní stůl, přišel Internet. A s ním zrychlující se doba. V současné době se již nacházíme ve stavu, který lze vyjádřit jen jedním slovem: online. My po všech chceme, stejně jako ostatní po nás, aby všechno bylo rychle, obratem, ihned, okamžitě a střelhbitě vyřízeno. A samozřejmě vysoce odborně a kvalitně. Jsme připraveni to zabezpečit, máme na to stále lepší hardware i software. Má to ale jeden nepatrný, drobný, malinkatý, opravdu mrňavoučký zádrhel. Totiž jestli to všechno bude stíhat i naše hlava bez nebezpečí jejího postižení.

   Zde je kámen úrazu. Zda závislý jsem či ne, mě nenapadlo, dokud to s lehkým úšklebkem na tváři nenaznačil jeden známý. Začal jsem vnímat některé projevy. Jakmile jednou k Internetu usednete, velmi těžko od něj vstáváte. Jdu hledat ráno jednu věc, například motorovou pilu. Chci zjistit nejvýhodnější cenu, dostupnost, parametry, atd.. Projdu několik stránek. Upoutá mě odkaz na desetiminutové video, kde je ucelený popis. Kliknu a přehrávám. Za chvíli se nudím, když v tom mě zrak padne na trailer k novému filmu. Vrhám se na něj. Hraje tu Bruce Willis. Copak o něm píšou nového, podívám se na jeho web. S kým hraje v tom trháku ? Aha, tady s tou kočkou a odkud je ? Z Burundi. Co to je a kde to je ? Stát v Africe. A je tam demokracie nebo diktatura ? Prezidentská republika. A tak to jde dál a dál a dál.... Venku se stmívá a svět právě získal nového odborníka na Burundi. Co jsem to ale chtěl původně ? Už vím, pilu. Obávám se ovšem, že s nově nabytými vědomostmi dřevo nepořežu.

   Samostatnou kapitolou jsou sociální sítě. Mám známé, co na nich mají tolik přátel, že v pohodě jimi osídlí menší městečko. Podezírám je, že mezi nimi se nachází i jejich nepřátelé. Oni tvrdí, že s tím nemají žádný časový problém. Počítejme. Pokud mám přátel dejme tomu 200, i za předpokladu 140-ti mrtvých nekomunikujících duší, stačí 60 ostatních šílenců bohatě k tomu, abychom měli dokonale postaráno o zábavu. Pokud každý z nich na svůj profil umístí denně fotografii, video, vtip či sdílí odkazy, kliká na to, co se mu líbí, píše komentáře, tak potom zde máme v jeden den 60 věcí. Věcí, které si přečtete nebo minimálně jen projedete kolem nich kurzorem a snažíte se nemrkat. Pokud kalkulujeme na jednu věc v průměru minutu, je to již hodina denně. Většina pozoruje tento nápor průběžně přes stále dokonalejší mobily, někteří však v bláhové naději, že uspoří čas, nahlédnou jen jednou za tři dny či za týden a riskují, že se zhroutí pod náporem důležitých informací. Pokud někdo říká, já tam sice profil mám, ale skoro tam vůbec nic nedělám, já říkám cha, cha, cha.

   Další věcí je chatování a skypování. Velkou vymožeností je, že lze psát s několika lidmi zároveň. Vlastně nevím s kolika, nezkoušel jsem zatím využít celý prostor monitoru. Má to svá rizika, už jen když si píšete jenom se dvěma osobami. Můžete být sice přítel obou přátel, ale oni dva přátelé mohou k sobě chovat city ryze nepřátelské. Kliknete-li odpověď do špatného okénka, pak se může stát, že se rovněž stanete jejich nepřítelem. Skypování je zase výborné v tom, že je zadarmo, takže nikdo se nedívá na hodinky a všichni jen mluví, mluví a mluví, vždyť nás vlastně nic nehoní. A jeden chytrý člověk, nebo možná to byl pracovitý team chytrých lidí, vymyslel skupinové hovory. A další zase skupinové chaty. Čím víc lidí je, tak každý se chce k něčemu vyjádřit. Sociální sítě jsou úžasná věc, spojují neuvěřitelné množství lidí, fantastickými kombinacemi a způsoby. A čas běží, běží, běží....

   Všichni co jsme zabředli do osidel a pastí Internetu a uvízli v síti, bychom si měli dát pozor a nezapomenout dělat některé základní lidské potřeby. Myslím tím pracovat, jíst, pít, mluvit, poslouchat, bavit, spát, milovat, sportovat, chodit na procházky, do divadla, do kina, číst, zkrátka žít. Ale pozor, nesmíme u těchto činností stále jedním okem viset na chytrém telefonu, abychom nepropásli dát lajk. Rozhlédněme se kolem sebe. Vidíme-li zachmuřené obličeje, neumyté nádobí, nepořádek, zasychající skvrny na stole od kávy již několik dní, při pohledu do zrcadla vidíme nějakou neumytou, neučesanou či nenalíčenou cizí osobu, při obědě se nedíváme do talíře, ale na telefon, tak je to tady. Již to není příjemné, trpíme my i naše okolí. 

   Zbývá jen říci si několik triků jak na to. Nedávat notebook do sítě, jak dojde baterka, tak ho již nezapnout. Hodně pít a tím pádem často chodit na toaletu a dělat tak přestávky. Domluvit se s osobou blízkou, aby Vás často vyrušovala. Naplánovat si den a vyhradit si čas, kolik ho chci strávit na sociálních sítích. Nejúčinnější je nezapínat počítač či telefon nebo Internet vůbec. Nepomůže-li nic z toho, tak už zbývá jediné. Všechno a všechny opustit a odstěhovat se do pustin Sibiře, na vrcholky hor Himalájí nebo na ostrovy v Karibiku. Anebo, jak už vím jako nový světový odborník na jednu zemi v Africe, do Burundi.    

Zdroje:

Vlastní zkušenosti těžce nabyté surfováním po světlých i tmavých zákoutích Internetu

Kniha "Umění prokrastinace", autor John Perry. Průvodce efektivním otálením, zahálením a lelkováním

Wikipedie, otevřená encyklopedie, odkaz na informace o Burundské republice:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Burundi