Leningrad: Evakuace

Cílem evakuace by mělo být zachránit co největší počet lidí. Taková je alespoň naše představa. Jak probíhala pár týdnů po zahájení druhé světové války v Leningradu?

Führerova směrnice č.31 z 19. července 1941 nařizovala zabránit úniku velkých útvarů protivníka do hloubi ruského území a zničit je. Doplňující směrnice, která vyšla 23. července zopakovala hlavní záměr, t.j. zničit Leningrad než přijde řada na Moskvu. Zvláštní sdělení OKW (Oberkommando der Wehrmacht, t.j. Vrchní velení ozbrojených sil) po šesti týdnech od zahájení války uvedlo, že německá vojska vyčistila pobaltské země, prorazila linii ruských vojsk a zaujala výchozí postavení k útoku na Leningrad. Podle tohoto sdělení za uvedené období bylo na severu zabito nebo zajato 35 000 mužů a zničeno nebo získáno 355 tanků, 655 děl a 771 letadel. Hitler vydal rozkaz von Leebovi zahájit útok na Leningrad, město obklíčit a spojit se s finskou armádou.

V samotném Leningradu probíhaly přípravy k obraně. Na okenní tabulky se lepily pásky, aby se netříštilo sklo a provádělo se zatemnění, i když, kvůli krátkým a světlým letním nocím to nemělo valného smyslu. Lidé se pokoušeli nahromadit co nejvíce potravin z rychle se vyprazdňujících obchodů. Plnily se pytle s pískem a budovaly zákopy a nová opevnění zejména podél tzv. "lugaské linie". Šlo o nejsilněji opevněný sektor za řekou Luga, který tvořilo pásmo o hloubce patnácti kilometrů skládající se z minových polí, protitankových bariér a protitankových děl. Řada lidí při kopání okopů zahynula, protože na ně nalétávaly a ostřelovaly je letadla Junkers Ju 87 (zvané Štuky).

V Leningradu pokračovaly přípravy a byla zahájena evakuace. Nepředstavujme si, že prioritu mělo civilní obyvatelstvo. Evakuace se týkala hlavně zbrojního průmyslu nebo továren důležitých pro armádu a cenných věcí. Neočekávala se blokáda, ale letecké útoky. Jako nejlépe připravená se ukázala Ermitáž, která je jednou z nejznámějších a největších muzeí nejen v Rusku, ale i na celém světě. Tehdejší ředitel Josif Orbeli, aby nebyl obviněn, že je válečný štváč, tajně už několik měsíců shromažďoval balící materiál, bedny, piliny, bavlnu a voskové plátno. Po šesti dnech a nocích balení odjel první vlak se zhruba půl milionem položek v tisícovce přepravních beden. Železniční souprava byla původně určena pro strojní zařízení Kirovových závodů, které vyráběly tanky.

Továrny a umělecké předměty, ale lidi na řadě nebyli a i proto jich tolik při následné blokádě zahynulo. 29. srpna 1941 odjel poslední vlak a v tu dobu se evakuovalo asi 636 000 lidí, jenže mezi nimi se nacházelo asi dvě stě tisíc uprchlíků z Pobaltí. V Leningradu zůstalo dva a půl miliónu lidí a dalších tři sta padesát tisíc v okolních vesnicích uvnitř obklíčeného okruhu. Mezi evakuovanými se nacházelo asi sto šedesát tisíc dělníků, kteří město opustili spolu se zařízením devadesáti dvou továren. Dorazili na Ural a tam za neuvěřitelně krátkou dobu obnovili výrobu. Šlo o ohromný výkon, který měl výrazný vliv na výsledek války. Továrny, umělecké předměty a dělníky zahrnoval první evakuační plán.

Ten druhý byl dětský a dopadl katastrofálně. 26. června Leningradský sovět oznámil plán evakuace 392 000 dětí ze školek, škol a dětských domovů. Jenže bez matek. Za tři týdny Wehrmacht dosáhl lugaské linie a úřady tak, místo toho aby poslaly děti do bezpečí, je postavily Němcům přímo do cesty. Získat děti zpátky z obsazených území nebylo vůbec jednoduché. Rodiče, kteří se pro ně v sólo akcích vydávali, museli počítat s tresty za nedovolené opuštění práce, protože platil výjimečný stav. Řada vlaků se také stala snadným terčem německých stíhaček. Děti byly často o hladu a žízni a v přeplněných vlacích někdy vypukly epidemie spalniček nebo tyfu, šířily se vši. Zvěsti o dětské evakuaci vedly k tomu, že se řada obyvatel Leningradu rozhodla raději město neopouštět. Potom se rozšířilo všeobecné mínění, že kdo chce z města vycestovat je zbabělec. Evakuovaným se začalo přezdívat "krysy". Pokud byl někdo mladý a zdravý a chtěl odjet, nedokázala většina lidí pochopit. Proč nejdou na frontu?

25. srpna byl Leningrad už ze tří čtvrtin obklíčen. O den později dal Stalin svolení k evakuaci po moři z Tallinu, hlavního estonského města do námořní základny Kronštadt. Britský válečný korespondent Alexander Werth přirovnal Tallin k Dunkerku. Jde o jednu z největších vojenských ruských katastrof během prvních měsíců druhé světové války. 28. srpna vyplulo z Tallinu 228 různých plavidel a na nich 23 000 lidí. Nelze sice srovnávat počty evakuovaných, ale plavidla z Dunkerku měla uplout 90 kilometrů ve vodách ovládaných Královským námořnictvem. Konvoj z Tallinu 400 kilometrů v moři plném min, nepřátelských ponorek a torpédových člunů. Flotilu vedl velitel Baltské flotily admirál Vladimír Tribuc. Neměl žádné letecké krytí kvůli pozdě vydaným Ždanovovým rozkazům.

   Večer prvního dne první loď narazila do plovoucího minového pole. Následoval nálet Luftwaffe, který spolu s minami zničil obchodní loď Ellu, ledoborec Kristjanis Voldemars, minolovku Krab a torpédoborec Jakov Sverdlov. Do jedenácti hodin večer konvoj ztratil dalších devět lodí. Druhý den byly potápěny další lodě jedna za druhou, například transportní plavidlo Pětiletý plán, které vezlo tři tisíce vojáků. Poté, co zbytek flotily dorazil do Kronštadtu, ztratil 65 plavidel a přišel o 14 000 lidí. Vjačeslava Kalitějeva, kapitána největší přepravní lodě Kazachstan, srazila tlaková vlna pumy z můstku do vody, kde jej vylovila ponorka. Kazachstan v plamenech pokračoval dál až do Kronštadtu pod velením člena posádky, který byl za čin vyznamenán Řádem rudého praporu. Kalitějeva postavil vojenský soud před popravčí četu a za zbabělost a dezerci z boje nechal zastřelit.

Dá se říci, že evakuace probíhala stejně jako obranné boje Rudé armády. Tedy provázel ji chaos, zmatek a chybná rozhodnutí, která měla často katastrofální následky. Jenže lze říci co by se stalo, kdyby STAVKA změnila priority a na první místo postavila evakuaci obyvatel a teprve jako další v pořadí určila přemístění devadesáti dvou továren na zbraně? Nepochybně by se významně snížilo obrovské utrpení, které museli zažít obyvatelé Leningradu zejména v prvním zimním období blokády. Ale možná by to negativně ovlivnilo další vývoj války. Průmysl by vyráběl méně zbraní a munice a vojáci by měli horší materiální zabezpečení. Jaké by to mělo následné ztráty nelze asi spočítat. Dnes jsou to už jen samá kdyby...

Příště: Leningrad: Domobrana 

Zdroj: Citace z knihy Leningrad od Anny Reidové. Z deníku sedmnáctileté studentky Leningradské univerzity Olgy Grečinové, která při budování protitankových okopů utrpěla zranění zad: 

"Nikdo z nás netušil, kam my ženy jedeme. Vyjely jsme z Moskevského nádraží k lugaské linii. Když jsme v Gatčině vystoupily, poslali nás spát do parku, zatímco Němci bombardovali nedaleké letiště a kolem nás se všechno jen třáslo. Pochod jsme zahájily v noci, měly jsme tak zoufalou žízeň, že jsme pily bahnitou vodu z příkopů kolem cesty. Poté, co jsme ušly 20 kilometrů, vyfasovaly jsme lopaty, sekyry a nosítka k přemisťování zeminy. Nařídili nám vykopat protitankové příkopy 1,2 metry hluboké a obranné valy 1 metr vysoké. Dny byly slunečné a horké. Pracovaly jsme od pěti ráno do devíti večer, s tříhodinovou přestávkou po obědě. Živili nás dobře, ale fyzicky to bylo velmi tvrdé. Po dvou týdnech jsem se pokoušela zvednout nosítka a nedokázala jsem se už narovnat." 

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: