Leningrad: Osvobození

Každé utrpení jednou skončí. Pro obyvatele Leningradu definitivně na konci ledna 1944. Blokáda města trvala těžkých 900 dní.

   Události roku 1942 na vojenských polích druhé světové války v Rusku ukázaly, že  STAVKA se snažila prolomit blokádu Leningradu za každou cenu. Rudá armáda neustala v útočných operacích a to přesto, že na jiných místech země, třeba u Stalingradu, se ocitala ve vážných problémech. Svědčí o tom například rozsáhlá ofenzíva v prostoru Šlisselburg-Siňavino-Mga jižně od Ladožského jezera. Cílem bylo obnovit pozemní spojení s Leningradem. Německá obrana se skládala z husté sítě pevnůstek a opěrných bodů s dokonale vykrytými palebnými sektory. V době zahájení útoku měla Rudá armáda početní převahu čtyři ku jedné. 19. srpna se vrhla do útoku s cílem zmocnit se předmostí u Ivanovského, ale policejní divize SS její postup zadržela. Wehrmacht v tu dobu připravoval vlastní operaci nazvanou Nordlicht (Severní polární záře) se stejným záměrem: dobýt Leningrad. Ruská ofenzíva její přípravy opozdila. Následovaly další kruté boje na obou stranách, kdy se obě strany posunovaly o jednotky kilometrů, tam i zpět. Na konci září STAVKA stáhla svoje jednotky ze siňavinského kotle, poté, co jejich část sotva unikla z obklíčení.

   Operaci Nordlicht sice Němcům překazila, ale zaplatila za to tvrdou daň. Volchovský a Leningradský front ve střetu přišly z celkově nasazených 190 000 mužů o 113 674. Z toho jich čtyřicet tisíc osmdesát pět padlo, ostatní zajati nebo pohřešováni. Dne 9. října 1942 proběhla změna ve struktuře velení a pravomocí Rudé armády. Stalin zrušil systém politických komisařů, tedy odebral jim poslední slovo v řízení jednotek. To měl nyní vojenský velitel a politický komisař stál až na druhém místě. Byl to velmi důležitý krok, protože rozhodování ve vojenských záležitostech se přesunulo více do profesionální roviny. Ve stejném období STAVKA plánovala další ofenzívu. Musela se při ní poučit ze všech dosavadních chyb. Tím byl například nedůsledný průzkum, který nedokázal správně rozkrývat nepřátelské záměry. Dělostřelectvo nedokázalo poskytovat potřebnou palebnou podporu, protože bylo příliš decentralizovano v důsledku neustálých protiútoků. Velitelé nedovedli jednotky správně koncentrovat a na rozdíl od protivníka neuměli efektivně řídit pěchotní a tankové jednotky. Špatné manévrování umožňovalo Němcům přesouvat se flexibilně ze svých pozic a pohodlně odrážet útoky. Všechny chyby podtrhovala mizerná logistika. 

STAVKA nařídila další pokus o osvobození Leningradu na začátku ledna 1943, tedy v době, kdy se chýlil ke konci boj obklíčeného maršála Pauluse a jeho 6. armády u Stalingradu. Operace Iskra (Jiskra) v podstatě opakovala srpnovou ofenzívu z předchozího roku. Rusové se tentokrát poučili z předchozích chyb. Dobře vyzbrojeni a skvěle organizováni se vrhli na protivníka. Na operaci dohlížel maršál Žukov, který dal 12. ledna pokyn k přípravné palbě ze 4 500 děl. Přes řeku Něvu Rusové položili důvtipně pontonové mosty na led, přes které se převalily tanky. 14. ledna Rudá armáda osvobodila Šlisselburg. Město sice bylo prázdné, ale podařilo se spojit oba ruské fronty a prolomit blokádu. Němci vyklidili prostor u Ladožského jezera, ale Rusům se zatím podařilo získat jen křehké předmostí širokém jen osm kilometrů, V únoru 1943 STAVKA spustila operaci Polární hvězda, jejímž cílem mělo být obklíčení rozbít. Postup Rudé armády však zastavil déšť a španělská Modrá divize v Krásném Boru v zuřivém boji zákopové války muže proti muži. 

   V úzkém koridoru se Rusům podařilo vybudovat 34 kilometrů dlouhou železniční trať. První vlak 7. února 1943 na leningradském nádraží přivítala hudba. Přivezl máslo pro děti a koťata, po kterých údajně byla ve městě velká sháňka, kvůli velkému zamoření krysami. Blokadnici právě prožívali druhou zimu obležení. Městská populace Leningradu  klesla na jednu pětinu jeho předválečné velikosti, ale masové vymírání jako v předchozím období se už neopakovalo. Zima byla o něco mírnější než předchozí. Rodiny měly více potravin díky lépe organizované dopravě a obdělávání půdy ve městě. Vedení města dokázalo zmobilizovat veškeré obyvatelstvo k vytvoření zásob palivového dříví, úřady nařídily rozebrat všechny k obývání nevhodné domy. Zbrojovky znova začaly naplno vyrábět. Již v dubnu 1942 se podařilo svařit v Ladožském jezeře potrubí, kterým se do města dodávalo palivo. V září téhož roku se jezerem podařilo natáhnout kabel. Dodával do města elektřinu z elektrárny ve Volchově. Ladožská vojenská flotila spolu s Baltskou flotilou přes jezero vypravovala konvoje, které dodávaly tolik cenné tuny potravin. Všechna tato opatření pomohla zabránit novému hladomoru.

   Na konci roku 1943 armádní skupina Sever pod neustálým tlakem lepšící se Rudé armády zahájila ústup směrem na západ. V tomto roce probíhaly kruté a neúprosné boje a obě strany utrpěly obrovské ztráty. Leningradský, Volchovský a Severozápadní front ztratil milion mužů, mrtví, zranění, nezvěstní nebo zajatí. Vůle Rusů dostat zpět do své moci Leningrad byla obrovská. STAVKA při definici strategických cílů na rok 1944 postavila osvobození tohoto těžce zkoušeného města na první místo. V lednu téhož roku zahájila Rudá armáda Leningradsko-novgorodskou ofenzivu. Opět platila draze prolitou krví. Wehrmacht se neustále snažil doplňovat oslabené divize a přestože ustupoval k baltským zemím, dokázal se dovedně bránit. Sovětský svaz však již měl naprostou převahu ve vzduchu, záškodnická činnost partyzánské války poutala značné množství německých jednotek a ruské zbrojovky chrlily tanky, děla a letadla čím dál rychleji. 900 dnů strádání Leningradu ukončila poslední mohutná ofenzíva.  27. ledna 1944, čtyři dny poté, co na město dopadl poslední německý granát, tři sta čtyřiadvacet děl vypálilo ve městě dvacet čtyři salv na oslavu vítězství. Strašlivá válka sice ještě neskončila, ale Leningrad se poprvé od jejího zahájení zhluboka nadechl.

Do města se začali vracet jeho obyvatelé. Děti nepoznávaly svoje rodiče, rodiče své děti, manželé zjišťovali, že se změnili a navzájem odcizili. Válka nechala hluboké šrámy na lidech i městě samotném. Podle historiků nebylo sice poničeno jako Stalingrad, Charkov nebo Londýn. Ale i tak ho během blokády zasáhlo 150 000 dělostřeleckých granátů a přes 10 000 pum. Skoro každý dům byl popraskán a zatékalo do něj, zůstalo jen pár nerozbitých oken. Ermitáž zasáhl Wehrmacht během války jen dvakrát, přesto potřebovala na opravu 65 tun omítky a 6 000 metrů čtverečních skla. Z Kateřinského paláce se Němcům podařilo odvézt spoustu uměleckých památek, které se nikdy nenašly. Nejznámější je proslulá Jantarová komnata. Rusové ji při evakuaci nedokázali demontovat, tak ji alespoň zakryli falešnou zdí. Němci slabou přepážku objevili a odvezli, naposled byla Jantarová komnata spatřena v bednách na hradu v Königsbergu (dnešní Kaliningrad) ve Východním Prusku. Většina z původně obležených obyvatel pociťovala ještě jeden následek blokády. Přes relativní dostatek potravin cítila stále nutkavý hlad.

Historik Alexander Werth, kterému povolili navštívit Leningrad si všiml, že ve městě viselo množství fotografií Ždanova. Dokonce více než Stalina a Lenina. Zaznamenal rovněž fámy, že Leningrad se má stát opět hlavním městem Sovětského svazu. Většina Leningraďanů totiž přestala důvěřovat centrálnímu řízení a město mělo svým způsobem výsadní postavení. Dokonce se hovořilo o tom, že šlo o stát ve státě, panovala zde svobodnější atmosféra než jinde v zemi. Z tohoto důvodu v únoru 1948 vypukla Leningradská aféra, kterou patrně inicioval Stalin. Jejím výsledkem bylo v letech 1949-1951 popravení, uvěznění nebo odsouzení do vyhnanství šedesáti devíti stranických funkcionářů. Mezi nimi bylo i pět zastřelených čelních představitelů leningradského vedení, kteří řídili v době války obranu města. Ždanov zemřel 31. srpna 1948 na infarkt v Moskvě. O rok později jeden ze Stalinových mužů Georgij Malenkov navštívil Muzeum obrany Leningradu. Údajně se po prohlídce oháněl návštěvní knihou a křičel: "Vypadá to, jako bychom měli věřit, že Leningrad měl za války nějaký zvláštní blokádní osud! To snižuje velkou roli Stalina!" Ředitele muzea poslal na dvacet pět let do gulagu. Následovala krutá padesátá léta a komunistický režim, který samozřejmě ovlivňoval životy všech Leningraďanů.

    Přežili blokádu, říkali si blokadnici. Vážili si jednoho krátkého slova, protože z vlastního prožitého utrpení věděli, jak nesmírnou cenu pro život člověka má. To jednoduché slovo má tři písmena a dnes nám často nedochází jeho plný význam. Proto by se mělo psát velkými písmeny. MÍR.

Příště: Leningrad: Město hrdina

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, "Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Wikipedie.cz, "Dmitrij Šostakovič", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dmitrij_%C5%A0ostakovi%C4%8D

Wikipedie.cz, "Symfonie č.7", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Symfonie_%C4%8D._7_(%C5%A0ostakovi%C4%8D)

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: