Monte Cassino: Operace Shingle

První bitvu o Monte Cassino zahájil 17. ledna 1944 odpoledne britský X. sbor bubnovou palbou dělostřelectva na postavení německé 94. pěší divize.

   Spojenci se pustili do útoku přesto, že jejich vojska za sebou měla již několik týdnů dlouhých bojů. Generál Alexander neměl jinou cestu než zatlačit německé svazy, stojící ve střední Itálii, hlouběji do vnitrozemí. Údolí Liri hájil německý XIV. tankový sbor. Pod tlakem nepřítele mu hrozila zkáza a zhroucení celé fronty u Cassina. Polní maršál Kesselring mu proto poslal na pomoc 29. a 90. divizi pancéřových granátníků. Nasazením obou útvarů se připravil o většinu strategických záloh, pravděpodobně neměl jinou možnost. Město Cassino a masiv Monte Cassino bránila 44. pěší divize Hoch und Deutschmeister. V tomto úseku fronty přiléhala hlavní čára Gustavovy linie těsně k toku řeky Rapido. V té době měla rychlost vodního toku 13 kilometrů za hodinu. Všude strmé břehy, až 3 metry vysoké. Přechod řeky měli zajistit Američané. Plán útoku byl jednoduchý. 

   U vesnice Sant' Angelo in Theodice nad řekou Rapido se generál Clark rozhodl zřídit předmostí, z kterého chtěl proniknout do údolí Liri. Z něj měli vyrazit americké tanky k Římu. Pro úkol byla vybrána 36. texaská divize generálmajora Freda L. Walkera. Velitel divize měl silné pochybnosti o vybraném místě přechodu. Jiná místa považoval za daleko vhodnější a zdaleka nebyl sám. Nikomu však své výhrady nesdělil, pouze si je zapsal do deníku. Jenže jak pronesl britský historik John Ellis: "Žádný zápis do deníku ještě žádný lidský život nezachránil." Němečtí pozorovatelé měli nížinu s vybraným místem jako na dlani. Umožňoval jim snadno zaměřit palbu těžkého a středního dělostřelectva. Texasané museli projít úsekem, který byl hustě posetý minovými poli. Na přípravu akce měli jen 5 dní a to kvůli logistice bylo zoufale málo. Chyběla obojživelná vozidla a skládací mosty pro pěší. Místo nich dostali gumové nebo překližkové čluny a lávky na plovácích, snadno zranitelné i palbou z pěchotních zbraní. 

   Večer 20. ledna 1944 ve 20.00.hodin začal pochod útočných rot s čluny k břehům řeky Rapido. Na loukách před řekou bylo bahno z dešťů a Němci prostor navíc uměle zaplavili. Hustá mlha zhoršila orientaci. Mezi vojáky a důstojníky panoval pocit beznaděje, ještě než začal boj. Štábní seržant W. Kirby od 3. praporu 143. pluku se vyjádřil: "Každý, kdo měl nějakou zkušenost, věděl, že to není dobré místo k přechodu řeky." Spojeneckým ženistům se v noci podařilo vytvořit průchody v minových polích široké 2,5 metru. Označili je páskami, které skoro nebylo vidět. Ke všemu němečtí ženisté na většinu míst umístili různé nástrahy a pasti. V těžkém terénu se jedna skupina nesoucí těžký gumový člun zapotácela, vybočila z průchodu a odpálila minu. V ten okamžik se spustila strašlivá palba. Americké dělostřelectvo sice první spustilo kanonádu na německé pozice, ale střely nepřítele dopadaly přesně na místa, kudy procházeli Texasané. Z německé křížové palby nebylo úniku. Poté, co vojáci spustili čluny na řeku, ozářily je světlice a naplno začala střelba z kulometů a minometů.

   Čluny se potápěly a vojáci bojovali o život v ledové vodě pod krupobitím střel. Ženistům se až ve čtyři hodiny ráno následujícího dne podařilo postavit lávku pro pěší, přes kterou přešla většina příslušníků 1. praporu 141. pluku. Na druhé straně začali zřizovat předmostí, jenže se museli zakopat v mokřině. V narychlo zřízených okopech klečeli nebo leželi ve studené vodě a nemohli vystrčit hlavu ven, protože Němci přes hustou mlhu, z důvodu přesného zaměření, mohli střílet skoro poslepu. S výjimkou lávky přes řeku, které si všimli, až nahoru stoupla mlha a kouř. Během několika minut ji zničili, stejně jako zarazili spojenecké pokusy o stavbu pontonových mostů. Až na hrstku vojáků 1. praporu 141. pluku na druhé straně se přechod nedařil ani 143. pluku. Odpoledne 21. ledna následoval další pokus. Wehrmacht pokračoval v drtivé palbě a všichni vojáci, kteří nezemřeli, utrpěli alespoň jedno zranění. Přesto se Texasané s neuvěřitelnou houževnatostí drali stále vpřed. Ve 22.30. druhého břehu dosáhly tři roty, které na něm zažili opravdové peklo. 22. ledna v poledne americké velení konečně útok zastavilo. 

   Němci bez problémů útok Američanů odrazili, jejich hlášení dokonce mluvila jen o jakémsi průzkumu bojem. Nemuseli povolat ani zálohy. Jejich křížová palba z kulometů a děl a perfektně zaminované okraje řeky byly natolik přesné a účinné, že 36. divize Texas utrpěla katastrofální ztráty. 141. pluk byl až na 40 mužů vyhlazen. Celkem 857 mužů bylo zajato. Divize ztratila 2 066 mužů, aniž by čeho dosáhla. Většina důstojníků dávala krach za vinu generálu Clarkovi a po válce dokonce předali rezoluci Kongresu se stížností za zbytečně zmařené životy mladých mužů. Nedostalo se jim žádné odpovědi. Polní maršál Kesselring přitom prohlásil, že pokud by podobným způsobem naplánoval a provedl akci některý jeho podřízený, postavil by ho před válečný soud. Ke Cassinu nakonec Clark pronikl na jiném místě, kde se Rapido dalo přebrodit. Tam ho čekala německá 90. divize pancéřových granátníků. 24. ledna se do bojů zapojila alžírská 3. pěší divize.

   Docílila sice pozoruhodných úspěchů, ale šířka fronty byla zpočátku tak malá, že se Spojencům nepodařilo nasadit tanky. Až 29. ledna 1944 se začaly plnit jejich první cíle. 3. února americký 133. pěší pluk obsadil několik domů na předměstí, ale přes silnou dělostřeleckou podporu nepronikl dál. V té době německé velení poprvé na úseku u Cassina nasadilo parašutisty, konkrétně bojovou skupinu Schulz 1. leteckého výsadkového pluku, kterému Spojenci přezdívali "zelení ďáblové". Přesto se jednomu americkému družstvu podařilo proniknout skoro až ke zdem kláštera Monte Cassino, ale okamžitě byli zatlačeni zpět. Mezitím pokračovaly boje u Anzia, kde se 22. ledna vylodilo 36 000 spojeneckých vojáků a 3 100 vozidel. Na předmostí teď spojenecké svazy měly celkově 18 000 vozidel, které se tísnily na malém prostoru. Churchill jenom vrtěl hlavou nad tím, kolik ze 70 000 vojáků vlastně techniku řídí a udržuje a kolik mužů bojuje v pěchotě. V pátek 11. února 1944 bojovala již z posledních sil statečná 36. divize Texas s německými výsadkáři, kteří ji definitivně zastavili. První bitva o Monte Cassino skončila. Byla německým úspěchem, vyčerpány však byly obě strany.

Příště: Monte Cassino: Operace AVENGER

Zdroje:  

Kniha Bitva o Monte Cassino, autor Janusz Pialkiewicz, rok vydání 2005;

Kniha Monte Cassino, autor Jaroslav Hrbek, rok vydání 1993.

Youtube.cz, "Velké bitvy historie-Monte Cassino 1944"