Muž, co vypadal jako sněhulák, který se choval jako rytíř

Trendem moderní doby je soudit druhé. Jejich životy, co dělají, jak vypadají. Přitom zrovna vzhled člověka nevypovídá vůbec nic o tom, jaký ve skutečnosti je.

V autobuse bylo šílené horko. Jen řidič rozhoduje, zda pojede klimatizace, pokud ji vozidlo vůbec má. Je zajímavé, že záleží na jeho věku. Mladý šofér pouští klimatizaci naplno tolik, že u vrchních nosičů zavazadel se pomalu začínají tvořit rampouchy. Starší ji nepouští vůbec a v autobuse vytváří nesnesitelné podmínky, podobné těm na Sahaře. V zimě jsou role řidičů podobné. Dříve narození přetápí a později narození topení nezapínají.

Těžko říci proč. Zkušený řidič možná šetří pohonné hmoty. V den, kdy jsem autobusem cestoval spolu se sněhulákem, jel jeden hodně zkušený. Okna musela být zavřená, protože vedro venku bylo větší než uvnitř. Seděl jsem v krátkých kalhotách na sedadle do uličky. Z čela mi stékaly kapky potu, pleskaly na bílé tričko a vytvářely podivuhodné obrazce. Byl jsem lehce cítit jako naše kočka v době mrouskání. V autobuse byly látkové sedačky, které hřály zespodu a vpíjely do sebe pot nešťastných cestujících. Linul se z nich zvláštní odér. K tomu se přidávaly parfémy, hlavně přítomných dam. Všechno se slévalo v jeden velký specifický zápach, který mnozí nesnáší a je jedním z důvodů, proč nejezdí autobusem.

„Hrdinové tragédií jsou vždycky docela obyčejní lidé.“ Kóbó Abe japonský spisovatel, dramatik, fotograf a vynálezce 1924 - 1993

Stáli jsme pořád na nádraží a všichni se tiše modlili, ať už vyrazíme. Jenže ti starší šoféři mají ještě jednu vlastnost. Otevřou dveře dvě minuty před plánovaným odjezdem a než odbaví cestující uplyne minut deset. Když konečně nastoupil poslední, řidič nastartoval. Klimatizaci nezapnul, alespoň milostivě dovolil otevřít okénka a vyrazil. V tom se ozvalo bušení na dveře, jako když někdo tluče kladivem. Zvedl jsem hlavu a spatřil tlustého muže, který běžel vedle našeho vozidla. Tedy běžel. Kymácel se zleva doprava a po chvíli zepředu dozadu. Za sebou táhl na vodítku legračního malého psíčka. 

Řidič zastavil a pustil muže dovnitř. Vypadal jako sněhulák. Jedna velká koule na níž seděla menší a z té větší trčely tenké ručičky a nožičky. Myslím, že když se předklonil, sotva si uviděl na špičky bot. Ty, co seděli sami na dvojsedadle, přepadl strach, že si k nim muž přisedne. Všem byla jasná jedna věc. Jakmile se uvelebí vedle nich, bude se na spolucestujícího tlačit celou cestu. Někteří vnímali jako problém i jeho druha. Na první pohled milé a přítulné zvíře stříhalo ušima. Jenže, kam se vejde? Pokud by si ho dal muž na klín, po cestě do nejbližší zastávky by tvorečka svým břichem patrně udusil. Mohl by si ho sice strčit mezi nohy, ale tam by to nebylo o mnoho bezpečnější. Jediná reálná možnost byl klín spolucestujícího na dvojsedadle, který by psíčka mohl chovat a mazlit se s ním. Nikdo ve vozidle však nevypadal na milovníka malých pejsků.

„Jsme hrdinové našeho vlastního příběhu.“ Mary McCarthy americká spisovatelka 1912 - 1989

Tlustý muž působil, že je v posledním tažení. Z vlasů, čela, těla a dokonce i uší a očí mu tekl pot. Co tekl, přímo tryskal. Přede mnou bylo volné dvojsedadlo a k mé nelibosti na něj muž ztěžka dopadl. Psíček nebyl vidět, když v tom nečekaně vykoukl za opěradlem a pohlédl mi přímo do očí. Vylekal mě. Šlo o jasnou pouliční směs. K psům příliš blízko nemám, a tak zřejmě vycítil mou nedůvěru. Položil tlamičku na opěradlo a celou cestu mě pozoroval. Znervózňoval mě. Jeho oči říkaly: "Kámo, vím, že se bojíš, že tě kousnu. Neboj. Pohlaď mě a uvidíš ..." "To víš, že ano, ani náhodou", říkaly zase moje oči jemu.

Autobus konečně pokračoval. Vedro se pocitově zmírnilo, protože otevřenými okénky dovnitř foukal vzduch. Pot na cestujících usychal. V tom zazvonil sněhulákův telefon. Měl zvuk, který rozesmál malou skupinku děvčat, pravděpodobně středoškolaček. Vyzvánění řízně švihalo ve stejném rytmu jako obrovitý nůž jednoho psychicky vyšinutého majitele motelu. Sněhulák do mobilu začal řvát. Norman Bates mluvil se svou matkou a ptal se jí, zda bude mít dost jídla k večeři. 

Hudba z vraždící scény ve sprše ze slavného hororu Psycho, režiséra Alfreda Hitchcocka. Když ji má někdo nastavenou jako vyzvánění na mobilu, kdo ví, co může provést...Délka videa 1,16 minuty. Zdroj: YouTube.cz:

Najednou se vzadu ozval ženský výkřik. Otočil jsem se a uviděl ženu, která stála, držela se tyče a hladila si červenou tvář. "Ty krávo, počkej, až přijedeme domů!" Vedle ní seděl chlap. Vypadal úplně normálně, běžně by si ho na ulici sotva někdo všiml. Kraťasy, vytahané triko a na nohách sandály. Pod nakrátko ostříhanou prošedivělou kšticí mu hořely oči, jak je měl plné vzteku. Najednou ze sedadla vyletěl a znova ženu udeřil do tváře.

Musela být o několik let starší než on. Drobná, nepřitažlivá a měla shrbená ramena, která se jí otřásala. Vzlykala. Autobusem se rozlehl nesouhlasný šum a všichni cestující zapomněli na vedro. Přesto nikdo neudělal nic. Klasický syndrom "zmražených nohou." Někoho ochromuje strach, aby sám nepřišel k újmě. Další je sám násilníkem a muži tiše fandí. Jinému je všechno jedno, chce hlavně dojet domů včas a nic jiného ho nezajímá. Řidič konflikt zaregistroval. Pohlédl do vnitřního zrcátka a když zjistil, že problém je až v zadní části autobusu, věnoval se dále řízení.

„Strach o sebe z nás dělá zbabělce, strach o druhé - hrdiny.“ Patricie Holečková česká spisovatelka 1950

Násilník znova vystartoval ze sedadla. Nepochybně byl opilý. Postavil se na nohy a chystal se ženu opět udeřit. Najednou se ozvalo: "Hej!" 

V uličce stál sněhulák a neohrabaně se šinul dozadu. Psíček se schoulil na dvojsedadle, kde ho jeho pán zanechal samotného a začal kňučet. Chlap se otočil a podíval na tlusťocha, který měl konec trička vyhrnutý až k pupku. Začal se strašně smát. Postavil se a kráčel mu naproti. Oba se kymáceli, jako stromy ve větru. Jeden kvůli tomu, že byl opilý a druhého vychyloval z rovné chůze jeho tuk, který se mu na břiše převaloval ze strany na stranu. Ani na jednoho z nich nebyl hezký pohled. Přesto, když jsem je viděl, jak k sobě kráčí, napadlo mě, že vypadají jako dva muži v těžkém brnění, kteří se chystají k boji. Jen nebyli na koních a v rukách nedrželi štíty a neměli napřažené dřevce.

„Nelze být vždy hrdina, ale vždy lze zůstat člověkem.“ Johann Wolfgang von Goethe německý spisovatel 1749 - 1832

Ozvalo se plesknutí. Tlustý pán narazil vší silou do opilce větší sněhovou koulí, tedy svým břichem. Ve stejný okamžik psíček nahlas štěkl. Násilník bezmocně zamáchal rukama, přeletěl přes půl autobusu a upadl. Sněhulák došel k ženě stojící u tyče, vzal ji za ruku a usadil na opilcovo místo. Ten přešel ke schůdkům, na kterých vydržel do nejbližší zastávky. Na ní nenápadně tiše zmizel.

Při vystupování na konečné stanici autobusu kolem mě prošla násilníkova žena a třela si dlaní nateklou tvář. Podívala se na sněhuláka. Neřekla nic. Jen se na něj usmála a něžně pohladila psíčkovi uši. Možná kdysi svého rytíře milovala, protože byl její hrdina. Dnes se stal pro ni hrdinou muž, který jako rytíř rozhodně nevypadal.

Skladba z filmové hudby ke snímku Gladiátor, v režii Ridleyho Scotta. Délka videa 8,08 minuty. Zdroj: YouTube.cz:

Úvodní fotografie zdroj:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/

Použité citáty z webu citáty.net:

https://citaty.net/temata/hrdina/