Kluk, co objímal tatínka, až jednou sám vyrostl

Vztah otce se synem patří k nejzásadnějším věcem v životě. Všechno, co rodič předá svému dítěti, ono jednou předá zase svému. Jaké věci mohou být na světě důležitější?

Prý existují lidé, kteří se těší ráno do práce. Ať svítí slunce, prší nebo mrzne či sněží. Nevím. Mám svou práci rád, ale že bych rozespalý běžel s nadšením do rachoty k soustruhu do Kolbenky, to se mi ještě nestalo. Vlastně v pátek ano, ale v pondělí....

V ten den pondělí bylo. Mírný sněhový poprašek v kombinaci s mrazíkem začal komplikovat dopravu na silnicích. Se sklopenou hlavou jsem se šoural ke stanici metra po chodníku a kopal do kamínků. Hlavou mi běžely myšlenky na nevyřízené záležitosti  a zkracovaly moje kroky.  Jenže tak to nemohlo jít donekonečna, to už jsem se mohl zrovna otočit a vrátit domů. Krásná myšlenka. V ten okamžik do mě vrazila mladá slečna s časopisem v ruce. Nehodlala od něj odlepit oči ani v ranním provozu na chodníku. 

Tehdy jsem je uviděl poprvé. Nebýt srážky se slečnou nevšiml bych si jich. Stáli na rohu dvou starobylých domů, původně určených k bydlení. V jednom bylo několik bytů a ve druhém základní škola, před kterou se začali shromažďovat školáci. Kolem obou domů se v každé ulici táhly dlouhé kolony aut, které se pohybovaly menším tempem než slečna s časopisem. Až na občasné troubení nebyl velký hluk. Proto jsem uslyšel volání: "Tatínku, tatínku..."

Muž, asi kolem pětatřiceti, byl velmi vysoký a hubený. Vypadal, že v dlouhých černých kalhotách má místo nohou dlouhé tenké hůlky. Měl hnědý klobouk, kabát stejné barvy pod kolena a černé dioptrické brýle. V pravé ruce držel aktovku, v které si zřejmě nesl papíry, na kterých pracoval o víkendu. Někdo si práci domů bere pro svůj vnitřní klid. Po příchodu v pátek odpoledne s taškou mrskne do kouta a v neděli večer se na ni náhodou podívá. Okamžitě zpanikaří a má dvě možnosti. Buďto se bude do pondělního rána  snažit stihnout všechno, co si předevčírem naplánoval anebo se na práci vykašle. Nejdůležitější ovšem je, nezapomenout papíry v pondělí ráno doma.

Muž vypadal jako magistrátní úředník strašně důležitého odboru, snad bytového či dopravního. Slova: "Tatínku, tatínku...,," na něho volal malý, asi šestiletý kluk. Měl na hlavě modrou pletenou čepici a na zádech červenou koženkovou aktovku. Vybíhal z domu a běžel ke svému otci. Když k němu přiběhl, roztáhl ruce, objal mužovi tenké nohy v černých kalhotách a zabořil obličej do jeho kabátu.

Muž se sklonil a pohladil kluka jemně po tváři. Ne jednou, několikrát. Kluk zvedl obličej a podíval se mu do očí.

Zastavil jsem se a díval se a stejně učinil i čas. Připadlo mi, že okolní svět je filmovým pásem, který na chvíli přestal běžet, Všechno okolo na okamžik ztuhlo. Slečna s časopisem, pomalu jedoucí auta s naštvanými řidiči, běhající školáci a dokonce ostatní chodci. Vnímal jsem jenom otce se synem, mezi kterými právě probíhalo zvláštní spojení. Energie, která nebyla studená, ale teplá. Tak moc teplá, že tálo i půl centimetru napadaného sněhu na chodníku a silnici. Měli ji oba v očích, když se na sebe dívali. Energii, která dává velkou sílu, naději a nosí štěstí. Když přijde, vletí do prsou, nutí člověka hluboce dýchat, protože ji cítí v srdci.

Od toho dne jsem je potkával při každé cestě do práce. Otec vždy čekal na stejném místě. Syn přiběhl a objal ho. Později už nevolal nahlas, ale pokaždé se mi zdálo, že slova: "Tatínku, tatínku...," svému otci šeptá. Rostl rychle a muže ve výšce doháněl. Když přišel poslední rok školy, objímal ho už kolem ramen. Trvalo celých devět let, než kluk dokončil devítiletku a vyrazil do světa. Od otce se pokaždé dočkal pohlazení. Ten jednoho roku svého syna něžně pohladil po tváři naposledy. Po prázdninách jsem už ani jednoho neviděl. 

Uběhla řada dalších let. Od pondělí do pátku jsem chodil do práce z domu přes nejbližší stanici metra. První den v týdnu vždy zasmušilejší a poslední veselejší. Jedno zimní pondělí jsem zase kráčel po chodníku k soustruhu do Kolbenky, měl sklopenou hlavu a kopal do kamínků. Zase napadlo půl centimetru sněhu a kolabovala doprava. Zaslechl jsem první zatroubení a napadlo mě, že letos přijde první kalamita. V ten okamžik do mě vrazila mladá slečna s mobilem v ruce a sluchátky na uších. Nehodlala odlepit oči od displeje ani v ranním provozu na chodníku. 

Zvedl jsem hlavu a zase je uviděl. Nejdříve mě napadlo jestli náhodou ještě nespím, že bych omládl bylo málo pravděpodobné. Na rohu dvou starobylých domů, již dávno zrekonstruovaných, kde se v jednom stále bydlelo a ve druhém byla škola, stál muž. Měl na sobě hnědou bekovku, bundu stejné barvy pod kolena a na očích dioptrické brýle. Černé, s červeným páskem v obroučkách. V ruce držel tašku na notebook, na kterém asi pracoval doma a nyní si ho nesl sebou do práce. Muž byl stejně vysoký a hubený, jako kdysi jeho otec. "Tatínku, tatínku...," ozvalo se najednou. Z domu, ve kterém před lety bydlel muž jako dítě, vyběhl malý, asi šestiletý kluk. Měl na zádech červenou aktovku a na hlavě modrou čepici. Objal tatínkovi nohy a zabořil obličej do jeho bundy. Potom zvedl hlavu a podíval se svému otci do očí.

Uviděl jsem to samé, co tehdy, před mnoha lety. Tu teplou energii zářící ze spojení mezi otcem a synem. Všechno kolem se zastavilo a bylo rázem zaplaveno sílou, nadějí a štěstím.

Otec je svému synovi tím největším mužským vzorem. Dokáže mu předat spoustu věcí. Třeba zdravé sebevědomí, úctu, poctivost, galantnost k ženám nebo schopnost držet dané slovo. Mimo typicky chlapských vlastností ještě jednu důležitou věc. Lásku. 

Na světě je opravdu dobře zařízeno, že mnoho věcí v životě lidském se dědí z otce na syna.  

Píseň Ladovská zima, zpívá Jaromír Nohavica. Zdroj: YouTube.cz:

Úvodní fotografie (zdroj Pixabay.com): 

 https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/