Lavička, vedle které na svatbu zaútočil bombardér

Rozhodnutí vstoupit do manželství patří k těm nejdůležitějším, které člověk v životě učiní. Jde o změnu a teprve čas ukáže, zda k lepšímu či horšímu. Jaká nás čeká budoucnost může předpovědět znamení. 

V osmý den osmého měsíce lavička zkrásněla. Navěsili kolem ní bílé stuhy, které ji uprostřed parku zvýraznily. Před desátou hodinou dopolední lavičku zakrýval svými větvemi rozložitý dub, z jehož vršku se dal shlédnout celý městský park. Vylézt úplně do špičky koruny by však mohl být pro člověka problém.

Kousek od lavičky se nacházel záhon, kterému vládla levandule v plném květu. Zrovna do něj nešikovně šlápla mladá družička, která si naštvaně otírala zašpiněnou lodičku. Brzy ráno si ji pečlivě vyleštila krémem a kartáčem na boty. Podpatek vjel do čerstvé hlíny hladce, protože předešlý den večer parkem proletěla bouřka. Déšť netrval dlouho, ale vypadalo to, že pár andělů dostalo za úkol vylít na zem všechny kýble s vodou, které se na nebeském kůru našly.  Družička vyjekla a skoro by upadla, kdyby jí ženich nezachytil za loket. 

Zeptala se: „Proč máte svatbu zrovna tady Martine? Jak vás to napadlo?“

Ženich měl na sobě netradiční oblečení. Jeho tchyně trvala na návštěvě proslulého svatebního salónu. Vybrala mu sako, kalhoty, a dokonce i boty do zelena. Při zkoušení se takto vystrojen moc necítil. Připadal si jako vodník a v noci před svatbou měl sen, že stojí na břehu jezírka v parku a chystá se ukradnout lidskou duši do hrníčku. Ranní pohled do zrcadla ho překvapil. Kombinace jemně zelené se zářivě bílou košilí ho mile potěšila a musel uznat, že tchyně má vkus.

„Zařídil jsem si dnešek na městě. Poznal jsem totiž Amálku tady. V polední pauze sem chodí jíst a já se v parku procházím. Celý den sedím v kanceláři nebo v autě a potřebuji se protáhnout. Tak ujdu dokola po cestičkách pět koleček, což odpovídá necelým dvěma kilometrům.“

„Tolik?“ Družička se zatvářila překvapeně. Kdyby se lépe rozhlédla, zjistila by, jak je park rozsáhlý „Tak sis Amálii všiml a přisedl k ní?“

„Jo, jednou jsem si jí všiml.“ Trochu přivřel oči a vzpomněl si na den, kdy jeho vyvolená seděla na lavičce a on uviděl Amálii poprvé. Bylo to před rokem, také začátkem srpna. Měla na sobě bílé šortky a triko. Když si to štrádoval kolem, jeho oči zachytily její dlouhé opálené nohy. Zastavil se a hrál, že si prohlíží park. Přitom Amálku pozorně sledoval. V jedné ruce držela krabičku, ve druhé vidličku a hltala oběd. Zrovna si dala do úst bramboru. Jak nedočkavě polkla, zaskočila ji v krku a žena se rozkašlala. V obličeji zčervenala.

Martin k ní přiskočil a plácl ji do zad. Amálii se rozšířily oči.

„Co to, hergot, děláte?“

Martin začal koktat: „Promiňte, zdálo se mi, že se dusíte.“

Amálie se na muže vyčítavě podívala: „Nedusím se. Jenom mám hlad a blbě jsem polkla. To vás ani v nejmenším neopravňuje k tomu, abyste mě mlátil!“

Když viděla, jak nešťastně se tváří, rozesmála se. Martin se posadil vedle ní a od té doby, si do parku začal obědy v krabičce nosit taky…

Družička vzdychla: „Teda, čekala jsem větší romantiku.“

Martin se usmál: „Romantika, byla. Později."

Družička zčervenala, protože byla stydlivá. Podívala se na hodinky a rychle změnila téma: „Šmankote, to je hodin. Lidi už jdou.“

Za několik minut stál ženich před lavičkou a čekal na nevěstu. Každou chvíli si nervózně strčil ruce do kapes a potom zase vyndal ven. V duchu si nadával za nápad, zorganizovat svatbu v parku. Považoval se za introverta a mezi tolika lidmi se necítil dobře. Postupně jich přibývalo. Mezi svatební hosty postávající na trávě se vmísilo pár kolemjdoucích. Další zvědavci posedávali na ostatních lavičkách. Nikdo z nich svatbu v parku ještě neviděl.

Na jeho okraji zastavila nazdobená černá limuzína. Vystoupila z ní nevěsta se svým otcem. Zavěsila se do něj a on ji pevným krokem vedl k oltáři. Čím víc se blížili, tím více byl Martin nervózní. Do doby, než Amálii spatřil zblízka. Byla nádherná. Měla bílé šaty, dlouhé, až po lodičky s vysokým podpatkem. Černé vlasy vyčesané nahoru a v nich spoustu třpytek, které házely v dopoledním slunci miniaturní prasátka po všech svatebčanech. Nejvíc se mu líbil jemný závoj, pod kterým vypadala tajemně a svůdně. Moje víla Amálka, pomyslel si s pohnutím ženich.

Martin si převzal nevěstu od otce, který v sobě dusil slzy a na nastávajícího své dcery hodil téměř nenávistný pohled. Teprve teď mu došlo, že jeho holčička bude mít na prvním místě v životě úplně jiného chlapa.

Oba budoucí manželé se postavili před lavičku. Za ní stál na trávníku oddávající úředník magistrátu, který se na netradiční svatbu těšil celý týden. Důležitě rozevřel desky s tisíckrát omletým proslovem a pomalu a zřetelně začal pronášet řeč.

Naštěstí nemluvil dlouho, protože slunce začalo neskutečně pálit. Obloha čistá bez jediné skvrnky, jako právě vyprané prádlo. Trojici to nevadilo, stála kolem lavičky pod rozložitým dubem ve stínu. Jen některým svatebním hostům se začala točit hlava, zvláště těm, kteří od rána do sebe stačili hrknout několik panáků tvrdého alkoholu.

Družička se svým partnerem přinesli bedýnku a položili ji vedle lavičky na zem. S několika kamarády se rozhodli, že všem připraví překvapení. Dívka si dřepla na zem a chystala se bedýnku otevřít. Jenže západka od vrátek nešla povolit. Družička se jí zuřivě snažila převrátit, až si zlomila nehet.

„…a polibte se…“, zaznělo od oddávajícího po ano a ano. Ženich se ochotně k nevěstě naklonil a přitiskl své rty k jejím. Oba propletli své jazyky a na chvíli si vzpomněli na podobný okamžik na stejném místě. Podvědomí obou se vrátilo do minulosti a oni uvízli ve snu, z kterého se nechtěli probudit. Martin dokonce, stejně jako tehdy v podvečer, jemně sevřel nevěstě ňadro. Oba vytrhl ze zasnění mírný smích, který se ozval ze všech stran. Najatý fotograf zmáčkl spoušť zrcadlovky právě včas, aby tento okamžik zaznamenal.

Oba novomanželé se pustili a chystali se přijímat gratulace. Vedle lavičky se nešťastné družičce konečně podařilo otevřít záhadnou bedýnku. Naplno odklopila vrátka a do oblak vylétlo několik nádherných bílých hrdliček, které v jejich čele vedl šedomodrý holub se dvěma černými pruhy na ocasních perech. Všichni mávali křídly a rychle stoupali vzhůru. Pohled na ně byl úchvatný. Radiový biosystém navigoval tyto obdivuhodné ptáky neomylně domů. Všem připadalo, že stoupají nahoru do nebe. Jen holub se najednou odpojil a přistál na špičce dubu.

Chovatel, který hrdličky družice zapůjčil, nahmátl v holubníku poslepu a vecpal holuba do bedny k hrdličkám. Jenže holub mu nepatřil a na místě se ocitl omylem. Šlo o ztraceného outsidera, který nechtěl být příslušníkem žádného hejna. Šel proti proudu a přežíval na ulicích a v lesích. Krmili ho důchodci a vodu pil z kaluží. Den před svatbou nastal v jeho zaběhlém procesu stravování problém. Jak říkají lékaři, dietní chyba, která holuba proměnila v bombardér.

Mezi větvemi dubu shora dolů prolétla zprvu neidentifikovatelná šedočernožlutočervenohnědá tekutina polotekuté konzistence. Martina zasáhla do ucha, na kterém se rozprskla. Větší část stékala po jeho moderně vyladěném saku a kalhotách, až skončila v polobotkách. Zbytek se v cákancích rozletěl na všechny strany. Zasáhl oba svědky a nešťastného otce nevěsty, které rovněž několik kapek potřísnilo závoj.

Vyděšený Martin zvedl hlavu a otevřel ústa. Částečně do nich schytal druhou dávku, která byla o něco slabší než první. Mezi svatebčany se začal rozlézat nepříjemný zápach. Ženich se zakuckal a s odporem vyplivoval na zem něco, o čem v tu chvíli naštěstí nevěděl, co je. Celou nehodu pečlivě zdokumentoval profesionální fotograf, který svou práci opravdu uměl. Snímkem manželé bavili návštěvy, kterým ukazovali svatební fotografie, až do konce svých životů. 

Možná to bylo jinak a třeba se za epizodou neschovával obyčejný průjem. Třeba holuba vyděsily hrdličky. Snad ho vyprovokoval ženichův supermoderní oblek. Či se rozhodl, že, zrovna ve chvíli, kdy se pod ním bude konat svatba, pokálí celý svět. Nebo za tímto výjimečným činem stála vyšší moc, která chtěla dát dvojici znamení.  

Lavička si pomyslela: Na posraného i hajzl spadne. Jenže ona nemůže vědět všechno. Možná holubí trus neprorokoval špatné, ale krásné manželství. Říká se, že koho označkuje pták, potká ho brzy štěstí. 

Kdo může znát svou budoucnost?

Manželství patří k tajemstvím života, jehož životaschopnost ukáže až čas. 

Píseň Hledám dům holubí, zpívá Jiří Schelinger, zdroj: YouTube.cz:

Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/