Takto pokazit nádhernou pohádku s moc pěkným koncem.

Pohádka je pohádka. Román je román. Obecně, literatura je literatura.

Podstatné asi je, že život není literatura. Nerad generalizuji, ale někde jsem četl, že příběhy v literatuře nebo ve filmu nikdy nesmí skončit tak, jak by mohly skončit v reálném životě. Proto otevřený konec je často nejlepší řešení.

Nevím jestli je to pravda. Vždyť přece existují též biografie a autobiografie. Avšak například holywoodské historické filmy jsou často málo historické a více fantazie s historickým námětem.

Někde jsem četl pěkný rozbor na téma, jak dopadl Pygmalion / My Fair Lady, bylo tam také několik verzí. Eliza si vzala Freddyho nebo plukovníka Pickeringa. Určitě ne Higginse.

Zamyslel jsem se a ještě se do diskuse vracím. :-)

- Vzpomněl jsem si, že prakticky chytrá Eliza si v tom rozboru nevzala naivního, chudého Freddyho ale profesora Pickeringa. O Freddyho by se velmi musela starat.

- V té Vaší verzi pohádky je velká chyba. Odpustit zlé královně byla nesmírná chyba. Opouštět se dle mne má pouze, když dotyčný se omluví, činu upřímně lituje, škodu pokud možno nahradí a (vynasnaží se, že) už se tak chovat nebude. Pokud to dotyčný neudělá, tak je dobré se tím nadále netrápit, odpustit mu, ale už se s ním pokud možno nestýkat. Určitě ne zlé královně opravovat její hrad.

To bych nerad, abyste bral mé pošetilé psaní jako kažení pohádky, protože pohádky mám nejradši pane Chudáčku To jsem opravdu nezamýšlel. Jinak v druhém příspěvku píšete o odpuštění, což je mé velké životní téma, kterému se stále snažím učit. Doposud marně. Víte, já myslím, že odpustit druhému lze, i když se neomluví či nevyjádří lítost, apod... Protože když to člověk dokáže, je mu v životě líp. I když hrad bych taky neopravoval Mějte hezkou neděli a děkuji za příspěvky i přečtení